Teď byla připoutaná přesně tak, jak Majdalénka. Cítila nesmlouvavý tlak řemenů, přesto zkusila zakroutit boky, jak to dělal potrestaná dívka. Trošku to šlo, ale jen málo. Zkusil kopnout nohama, ale ty šly jen částečně ohnout v kolenou. Ještě zkusila stoupnout na špičky, ale to, vzhledem k připoutání přes bedra, jen vedlo k většímu prohnutí v křížích a dalšímu vystrčení již tak hodně vyšpulené zadnice. Rukama za řetízky ani zacloumat nezkoušela. Uvědomila si, že zrovna tak, jako ona, svírá a rozevírá půlky a zavřela oči v očekávání dalšího palčivého plácnutí.
To ale nepřicházelo. Otevřela oči a s hrůzou spatřila Pána (už jej tak v duchu automaticky oslovovala) jak si prohlíží její bičík a zkouší jeho pružnost.
Málem se v duchu musela usmát nad paradoxem, že zrovna dnes si jej poprvé vzala na vyjížďku. Bičík byl docela drahý a teprve včera jej přinesl sedlář. Když jí ho s úklonou předával, tak ji ujišťoval, že tenhle se určitě nezlomí, protože je vyroben z toho nejpružnějšího ratanu, jaký lze sehnat. Byl dlouhý necelý metr, půl palce silný, velmi krásný, potažený hadí kůží, na jednom konci ovinutý kůží pro lepší úchop a poutkem a na druhém konci malou ploškou, vyrobenou ze silné, pevné kůže se zabroušenými hranami,
Pán jej ohnul do úplného oblouku, uznale pokývl a několikrát s ním zkusmo švihl do prázdna. Ozvalo se známé hučivé zasvištění, při kterém jí naskočila husí kůže.
Doteď si vlastně nepřipouštěla, že vše směřuje nezvratitelně k tomu, že opravdu dostane, stejně jako Majdalenka, výprask. To prozření jí vehnalo další vlnu horka do podbřišku a zároveň se v ní vše stáhlo strachem. Ještě měla před očima paseku, kterou bičík nadělal na něžném dívčím zadečku.
Pán zaujal postoj vedle ní a bičíkem ji poklepal na obnažené půlky, jak si odměřoval vzdálenost. „Kdypak jsi dostala naposledy důkladný výprask, holčičko?“ otázal se konverzačním tónem. „Ale já jsem nikdy nebyla bita,“ odvětila přiškrceným hlasem.
„Cože?“ zeptal se užasle a ruka s napřaženým bičíkem mu klesla. „Viděla jsi výprask Majdalenky a tekla jsi u toho jak Dunaj. Je jasné jako den, že nechceš nic jiného než ležet tu taky tak, nahatá, hambatá a připoutaná, tak tu tedy ležíš, pod tebou už je málem loužička a ty mi říkáš, že jsi nikdy nedostala výprask?!“ „Ne pane, nikdy.“ „No to mě podrž! Zvědavá až na půdu, viď? Tak tedy dobrá, zasvětím tě. Dostaneš svých prvních pětadvacet. Má to svá pravidla, ostatně jsi je viděla. Můžeš křičet, jak chceš, můžeš prosit a slibovat, ale to je tak všechno, co s tím uděláš. To kouzlo je v tom, že jsi přišla s plným vědomí toho, co tě čeká a dobrovolně. Od okamžiku, kdy jsi se nechala připoutat už další události neovlivníš. Teď mi prostě musíš věřit, tak jak mi věří ty dívky a ženy, které sem za mnou přicházejí plně se odevzdat svým pocitům. Jen tak dojdeš očištění. Rozumíš?“
„Ano pane,“ přikývla komtesa automaticky. Hlavou jí ještě proběhlo, co by asi říkal papá či její přítelkyně, kdyby ji teď mohli vidět. Ale to už na jejích půlkách přistála první rána. Nepříliš silná, ale citelná. V první zlomku vteřiny nic necítila, ale pak v místě dopadu vzplála palčivá bolest, která se šířila do okolí, ale byla jí však příjemná. Horko ze šlehnutí se zase přelilo mezi nohy. „Tak jak jsme na tom?“ zeptal se pán konverzačním tónem a prsty jí zajel mezi půlky. Reflexně sevřela zadeček a stehna, aby mu zabánila pokračovat dál.
„Ale ale ale, ty jedna zlobivá. To – Se – Ale – Nedělá!“ doprovodil každé slovo ostřejším šlehnutím. Palčivá bolest ji donutila k výkřiku, který přešel do tichého zanaříkání. „Tak to bychom měli pět,“ konstatoval. Chvíli pozoroval, jak svírala a povolovala půlky, až se zase uvolnila a jen zhluboka oddychovala. Horkost ze šlehanců se jí šířila do celého těla a zaplavovala ji. Naprosto odtržená od reality náhle ucítila, že povolil řemen, poutající její nohy. Rychle si uvolněná stehna protáhla. „Tak to uděláme trošku jinak.“
Nic nechápala, ale náhle ucítila, že ji uchopil pod kolenem, které odtáhl bokem a ovinul bočním řemenem a utáhl. Rychle totéž udělal na druhé straně. Bleskem poznala význam boční řemenů, který při prohlídce nechápala. Teď tedy ležela nejen s vyšpuleným zadkem, již ozdobeným pěti červenými pruhy, ale i s roztaženými nohama, které nemohla sevřít a lůnem vystaveným.
„Takhle je to lepší“ pochvaloval si pán a nyní bez zábran zajel prsty do její smáčené broskvičky. „Hm... jsi ale vážně šikovná, moc šikovná,“ pochválil ji. Chvíli ji laskal, hladil a prsty smočenými v její klouzavé vlhkosti obkroužil několikrát vztyčený poštěváček. Vydala ze sebe dlouhý sten, zazmítala se v poutech a marně tahal za řetízky.
„Tak co, líbí?“ zasmál se. V odpověď jen zakňourala a znova se zavrtěla ve snaze jít vstříc jeho prstům a vynutit si pokračování. „Ale ale, ty zlobidlo, jen ne tak rychle,“ poznamenal a přestal ji hladit. „Ještě, ještě, prosím,“ vydechla zklamaně. „Neboj, dočkáš se, jen pomalu. Teď však musíme pokračovat.“ Než se stačila psychicky připravit, dopadla jí na zadek další rána, opět mírně silnější. Pokračoval, nyní v rozvážně pomalém rytmu a vytvořil dalších pět proužků, nyní již výrazně rudých, zatím ale bez typického dvojitého konturovaní. Každé šlehnutí odměnila výkřikem a zazmítáním. S dalším vždy počkal až se bolest usadí. Po desáté ráně jí dopřál delší oddech a naslouchal jejímu rychlém dechu a tichému kňourání. Znova ji polaskal zadeček i lůno, kde se zdržel déle a zajel prsty hlouběji. Znova zanaříkala. Pocítil, jak se stěny pochvy stahují a spokojeně se usmál.
Pustil se znovu do díla. Dopadající bičík již vydával typické plnotučné práskání, následované chvějivými výkřiky. Půlky krásné zadnice se svíraly a povolovaly. S každou další ránou vždy zkušeně vyčkal, až vyplácená komtesa zadek bezděčně ještě více vyšpulí. Po patnácté ráně opět výprask přerušil a opět ji začal laskat.
Už se zcela utopila ve víru bolesti a rozkoše. Rozpálená pulzující zadnice a prsty, laskající poštěváček ji táhly do výšin, které si nedovadla představit.
Náhle toho znova nechal. „Tak co, jsi stále zvědavá?“ otázal se. Když se nedočkal odpovědi, tak jí uštědřil další rány. „Na – Něco – Jsem – Se - Ptal!“ dopadlo na její pozadí a na plná stehna v rychlém sledu dalších pět dobře mířených, nyní již opravdu ostrých, šlehů, stejně silných, jaké uštědřil Sáře. Tentokrát se výkřiky slily do jedno souvislého dlouhého jekotu, který přešel do přerývaného nářku.
Chvíli ji nechal a pak ji začal hladit po hlavě, zádech a pomalu se blížil ke zmrskanému zadečku. Posledních pět pruhů se již začínalo dvojitě konturovat a pozvolna nabíralo vzhledu typických jelítek. Nářek neustával a on se lekl, že to přehnal. „No tak, holčičko, dýchej, no tak“ uklidňoval ji a pokračoval v laskání sedínky i lůna, že se utišila a začala znova zhluboka dýchat.
Přešel k dopředu, vzal do hrsti její rozházené vlasy a přehodil je na stranu. Otočila k němu uslzený obličej. „Ještě pořád jsi zvědavá?“ otázal se měkce. Řetízky zachrastily, jak se marně pokusila se jej dotknout. Zamračila se nad zbytečnou snahou a pak se přes slzy usmála. Ohromeně hleděl na tu proměnu. „Jsem přece žena. Tak ano, když se pořád pane ptáte, stále jsem zvědavá.“ Uznale pokývnul hlavou. „To tedy před Vámi smekám komteso, Vy se opravdu nezdáte,“ vrátil se k formálnímu vykání.
Uvědomil si, že zatím ani jednou nezaprosila, aby přestal. To jej nadchlo. „Tak posledních pět,“ oznámil. Bičík tentokrát již slyšitelně zahučel, než sprásknutím dopadl. Odměnou mu byl dlouhý sopránový výkřik. Zahradník, který stále ještě pracoval po oknem, překvapeně vzhlédl. Vždyť Majdalenka to už měla mít dávno za sebou! Nechápavě zavrtěl hlavou a pokračoval v práci. Mezery mezi ranami se prodlužovaly, jak komtesa potřebovala stále více času na vzpamatování, stejně tak se prodlužovaly i výkřiky.
Až dopadla poslední. Kam jinam, než na poslední bílé místo na mapě jejího zadečku, na předěl mezi půlkami a stehny, nejcitlivější místo, které si, jak bylo jeho zvykem, zkušeně šetřil na velké finále.
Dlouhý výkřik pomalu dozněl.
Komtesa, která si právě odžila svůj první výprask, přerývaně naříkala a vzlykala a stejně jako předtím Majdalenka, se snažila všemožně ulevit palčivé bolesti. Kroutila se v bocích úplně stejně, střídavě nadzvedávala na špičkách tu jednu a tu druhou nohu, takže sebou sešlehaná zadnice házela sem a zase tam, tu zase dolehla bříškem a ohýbala nohy v kolenou. Kypré, zmrskané a šarlatovými pruhy pokryté polokoule se křečovitě svíraly a zase rozevíraly a tmavě růžové lůno ronilo kaskády lesknoucího se čirého hlenu.
Baron ji hladil po celém těle, až se uklidnila, postupně přestávala naříkat a vzlykat. Opět začal hladit zraněné půlky, na nichž se po posledních pěti šlehnutích již formovala šťavnatá, pěkně nalitá jelítka, na což reagovala vyjeknutím, ale pak se laskání poddala. Neodbytně, mučivě pomalu, zamířil do lůna. Opět začal zvolna kroužit okolo poštěváčku. Znova začala naříkat, ale tentokrát to nebyl nářek bolestný. Zcela ztracená, pohlcená v točícím se uragánu opojného koktejlu bolesti a rozkoše, stoupala k oslepujícímu světlu, které ji stále více vtahovalo, až ji zcela pohltilo. Náhle prorazila do čistého nekonečného vesmíru, o kterém vůbec nikdy netušila, že může existovat. Z hrdla se jí vydral tichý dlouhotrvající výkřik a měla pocit, že rytmické stahy lůna nikdy nepřestanou a úplně ji zničí. Pak se svět zhroutil do temnoty a ona s ním.
Když se probrala, zjistila, že sedí na patách u křesla u baronových nohou, objímá je, prsa a hlavu má položenou na jeho stehnech a on ji laská ve vlasech a hladí po zádech a brouká si nějakou písničku. Zadeček jí horce pulzoval v pomalém rytmu jejího tepu a v podbřišku jí příjemně sálalo uklidňující teplo. Cítila neuvěřitelný klid a mír, jako ještě nikdy v životě. Cítila se čistá. Ještě chvíli předstírala, že spí a nechala unášet hlazením a melodickým nápěvem staré keltské balady, tichounce broukané sytým mužský barytonem.
Když dozpíval, zvedla hlavu. Pohlédla mu hluboko do očí a on jí. Teď už věděla, že se nemýlila, když měla pocit, že se dívá až na dno její duše a už také věděla že jí tam pomohl najít to, co ona jen tušila. A vůbec jí to nevadilo.
Uchopila jeho ruku, která ještě voněla jejím ženstvím a dlouze ji políbila, nejprve na hřbet a pak do dlaně. „Děkuji, pane“ řekla prostě, pak se důstojně zvedla a začala se pomalu a beze studu oblékat. Její zmrskané, rudě a fialově pruhované pozadí, zakryly nejprve jemné hedvábné spodní kalhotky s nohavičkami, přes které pak pracně a s mnohým sykáním přetahovala těsné rajtky. Baronův pobavený úsměv jí neušel. „Je tu něco k smíchu, barone?“ otázala se naoko naštvaně. „No jistě, přece vy komteso,“ smál se již naplno baron a ona se k němu přidala smíchem, který zněl jak cinkání stříbrných zvonků.
A dole tomu naslouchal s otevřenou pusou užaslý zahradník.
Komtesa dokončila oblékání. Baron ji s úklonou podal bičík. „Děkuji vám za milou návštěvu a příjemně strávené odpoledne, komteso,“ pravil. „A přeji Vám šťastnou cestu domů v sedle Vaše koně,“ dodal s potutelným úsměvem. „Kristepane“ vyjekla komtesa a chytla se oběma rukama za zadek. Baron se znova rozesmál a ona se k němu opět přidala. Pak zvážněla, podala mu ruku a řekla „na shledanou, pane barone.“ „Na shledanou milá přítelkyně. Jste u nás kdykoliv vítána.“
„Kdykoliv,“ dodal si pro sebe, když se za ní zavřely dveře a on opět osaměl.
Věnuji své subince Minei, Té-Jež-Miluje-Dobro, jakož i všem subinkám, jejichž mysl jitří osudy paní komtesy, Majdalénky nebo Sáry
Napsal Sinuhet, Ten-Jenž-Jest-Osamělý, A.D. MMXXV.