Zkratka SSC znamená Safe, Sane, Consensual. Tedy česky bezpečně, s rozumem a po vzájemné dohodě. Dodržování těchto zásad je to, co odlišuje nás, hodné a společensky přijatelné úchyly z BDSM klubů a mučíren od těch divokých, zlých, kriminálních. Je to jednoduché vysvětlení, které tradičně říkáme začátečníkům a "vanilkám", lidem mimo náš svět. Bohužel, jako většina hezkých a jednoduchých vysvětlení, má k pravdě daleko.
Safe jako nedostižný ideál
Je to, co děláme, bezpečné? Jak se to vezme. Snad všechny S/M praktiky s sebou nesou - oproti klasickému, vanilkovému sexu - zvýšenou míru rizika. Při obyčejném výprasku na zadek může dojít k nechtěnému krvácení, infekci atd. Sice proti tomu můžeme do jisté míry bojovat příkladmo desinfekcí nástroje a místa dopadu, ale to se začasté nehodí do scénky a nemusí to pomoci. Zvlášť když se k tomu přidají ještě komplikace zdravotního rázu, o kterých třeba ten "dole" ani nemusí vědět. Nízká srážlivost krve, případná alergická reakce… A u jiných praktik to není o mnoho lepší. Při momentálně velmi populární bondáži (svazování) může dojít k poškození šlach nebo přílišnému omezení průtoku krve. A to už se vůbec nebavíme o intenzivnějších praktikách, jako je CBT (mučení penisu a varlat), dušení, řezání a podobně.
Samostatnou kapitolu představují problémy duševního rázu. BDSM může být spouštěčem dosud skrytých psychických onemocnění. Je snadné ho - i nevědomě - využít k vytvoření psychické závislosti a dalších nezdravých vztahů.
Samozřejmě, je platný argument, že všechno v životě je rizikové a že chceme-li se rizika zcela vyvarovat, museli bychom celý den ležet v posteli (a pak umřít na problémy spojené s atrofií svalů). Ale BDSM to riziko zcela nepopiratelně zvyšuje nad průměr.
Proto se mi víc než "safe" v SSC líbí zkratka RACK: Risk Aware Consensual Kink. Ta říká, že jsme si vědomi toho, že naše chování nese určitá rizika, ale s tím vědomím do toho jdeme. Některá rizika se snažíme vyřešit přijetím vhodných preventivních opatření, jiná ale prostě akceptujeme, protože nám to stojí za to. Podobně, jako třeba u sportu nebo domácího kutilství, obé to osvědčené zdroje kontinuálního proudu zákazníků zejména chirurgických oddělení všech špitálů v republice.
Risk aware. Jsme si vědomi rizika, které neseme, a stojí nám to za to. To samé ovšem mohou říct uživatelé drog. Nebo třeba motorkáři. Koňáci (tenhle text píšu s utrženou ramenní šlachou, přetahoval jsem se s tunovým koněm a skončil jsem druhý). Není to safe, ale je to "safe enough" aby nám to stálo za ten rauš, který nám to přináší.
Sane - příčetnost je relativní
Pojem "sane" lze přeložit jako "příčetný" nebo "rozumný". Pomineme-li, že je na vysoce subjektivní debatu, nakolik je rozumné se vystavovat riziku z předchozí části, je problém s druhou instancí v písmenku S v tom, že se často v rámci BDSM hrátek (a sexu vůbec) nechováme moc příčetně. O mužích se tradičně říká, že jim příroda dala mozek i penis, ale ne dost krve aby mohli používat obojí současně. Nicméně ženy v tomto ohledu nejsou o nic lepší, dle mých zkušeností soudě.
Při sexu - a věcech souvisejících - jsme nadopovaní koktejlem hormonů. Adrenalin, endorfin a spousta dalších zajímavých látek, které mají explicitně za cíl snížit naši příčetnost. Zvyšují toleranci vůči bolesti, odstraňují zábrany, činí nás ochotnějšími více riskovat. To není úplně stav, ve kterém by se člověk choval "rozumně".
Velice často se chceme v rámci našich her dostat na hranice našich sil. Pro mnoho lidí se ta zábava, důvod veškerého našeho chování, nachází právě na hraně toho co sneseme. Dokud všecho v pohodě dávám, je to dobrý, ale tak trochu nuda. Zábava je to ve chvíli, kdy nevěřím tomu, co vlastně dělám, co všechno snesu.
Dalším nedotknutelným symbolem BDSM je safeword, "stopka". Tedy signál, který ten "dole" dá tomu "nahoře", že to už bylo moc (většinou se používá slovo stop nebo červená, ale je to na dohodě zúčastněných). Jenomže každý kdo si někdy intenzivněji hrál zná situaci, kdy prostě není v mentálním stavu schopném to zastavit. Říká si ano, snesu to. Ještě chvíli. Ještě jednu ránu. Když jsem to vydržel doteď, zvládnu ještě tenhle malý kousek. A tenhle…
Pokud zůstaneme u výprasku, coby asi nejpřímočařejšího projevu sadomasochismu, znám hned několik lidí, u kterých jsem si celkem jist, že by se nechali doslova umlátit do bezvědomí, protože se jim to prostě v hlavě přepne a tu stopku vám nedají, i když z nich lítají kousky zkrvavené kůže (občas mezi poněkud zaražené diváky). Vím to, protože jsem je přesně do toho stavu dostal, k jejich velkému nadšení, opakovaně nebo dokonce v zásadě pravidelně.
Opět, můžeme s tím počítat a nějakým způsobem bojovat. Zkušený "svršek" (dominant, sadista, pán, jakkoliv ho budeme nazývat) by měl poznat, kam až může zajít. Ale co když není zkušený? Nějak se to naučit musí. Co když se on nechá unést taky, protože i z té horní strany to začne být ta největší zábava, když to začne být skoro doopravdy?
Jak moc je takové chování sane, příčetné, rozumné? Natolik, abychom si to dali do vývěsního štítu?
Consensual - neuralgický bod
O souhlasu všech zúčastněných, consentu, se v posledních letech mluví i mimo BDSM scénu v souvislosti s rekodifikací některých trestných činů jako je znásilnění. My, úchylové, tímto vítáme širokou veřejnost do světa, v němž se my pohybujeme již léta.
Představa, že si před každou intimní interakcí pečlivě a výslovně stanovíme seznam úkonů, které budeme provádět, jejich intenzitu a okolnosti je absurdní i v případě vanilkového sexu. Lidová tvořivost dala vzniknouti mnoha smlouvám, formulářům, dotazníkům a aplikacím, vesměs myšleným coby recese, ale mnohdy i zcela vážně.
V rámci BDSM se dotazníky tohoto typu používají zcela běžně již desítky let, při zjišťování preferencí zúčastných stran. Jenomže i tak je to dost k ničemu. V první řadě nedokážou podchytit všechno (zejména s ohledem na momentální rozpoložení aktérů a změny názoru v průběhu aktu). V řadě druhé pak coby příznivci BDSM často hledáme alespoň iluzi nekonsensuality. Děláme to pro ten pocit bezmoci nebo naopak nadvlády, ovládání nebo naopak ovládnutí.
Onen konsent si nelze představit jako podrobný scénář "nejdřív mi dáš pětadvacet ran rákoskou touto intenzitou, pak mě pošleš klečet a pak…" Tak to vesměs nefunguje ani u profesionálních domin, kde nejde o partnerský vztah, ale o komerční poskytování služeb. Protože to prostě... nefunguje. Ten "dole" potřebuje - častěji než ne - zažít právě ten pocit, že to nemá pod kontrolou, že neví co ho čeká za minutu, že je zcela v moci toho "nahoře".
V tomto kontextu se často používají pojmy jako Consensual Non-Consent (CNC) a podobně. Jejich význam je v zásadě ten, že existuje nějaký rámcový souhlas s obecným pojetím a hranicemi a detaily se řeší za pochodu, případně jsou ponechány na volné úvaze, zkušenostech a instinktu toho "nahoře".
Při takovém nastavení se hledají hranice. A jediný způsob jak zjistit kde se nacházejí je překročit je. Kdy konsensuální hra už přestane být konsensuální a formálně nahlíženo se přesouvá do působnosti trestního práva. O překročení hranic se v nejlepším případě přestupce dozví ihned (třeba mu ten dole dá "stopku"). V horším, ale v zásadě stále ještě dobrém, případě se to dozví ex post. Ten "dole" to vydrží, ale pak řekne svému protějšku, že to bylo už moc, nebo špatný směr, nebo že to prostě bylo špatně. A příště se to zkusí jinak. Méně, nebo třeba jiným směrem. V nejhorším případě se to nedozví vůbec nebo jenom z doslechu, jak byl ten zlý, špatný a nekonsensuální.
Stejně jako bezpečnost a příčetnost i konsensualita je spektrum. Začíná na "tohle je super a v pohodě". Pokračuje přes "tohle už teda nedávám v pohodě, ale právě proto je to super". Pak následuje nepříjemná - ale naštěstí většinou dost široká - oblast "tohle už nedávám a není to super" a na úplně vzdáleném konci je sekce "tak to, kurva, ani omylem". Při intenzivnější hře se zcela nevyhnutelně dostáváme do té šedé zóny, kdy jsme už za hranicemi toho, co bychom označili za konsensualitu, ale obě strany chápou, že je to občas nutné.
To celé se ještě komplikuje tím, že mnoha z nás, kteří se vyskytujeme "dole", v roli toho týraného, se to vlastně vůbec nelíbí. Ne takříkajíc in medias res, ve chvíli kdy se to děje. Je to nepříjemné. Bolí to a vůbec to není vzrušující. Jenomže onot to má být nepříjemné. Ono to má bolet. A zatraceně sexy to je chvilku poté, co to přestane a tělo, zfetované sbírkou vlastních obranných látek, si uvědomí co se vlastně stalo a někdy časem to tělo dohoní i mozek a pochopí to taky.
Niki Flynn, herečka, která se společností Lupus Pictures (s autorem tohoto článku coby výkonným producentem) natočila řadu dosti intenzivních výpraskových filmů ve své autobiografii Dances with Werewolves popisuje své pocity slovy "nejsem ráda trestána, jsem ráda potrestána". Což je podle mého názoru popis dosti trefný.
V letectví se používá pojem "flight envelope" - česky "letová obálka". Je to rozsah parametrů letadla, při jejichž dodržení se provoz konkrétního modelu pokládá za bezpečný. Často se to zobrazuje jako trojdimenzionální graf, kde jednotlivé osy reprezentují rychlost, výšku a úhel náběhu. V BDSM bychom mohli ony tři osy popsat oním safe, sane a consensual.
Ovšem stejně tak se užívá úsloví pushing the envelope, tedy snaha zvětšit onu obálku. Za účelem zlepšení technologie nebo třeba podávání akrobatických výkonů. V přeneseném významu se to používá i jinde, třeba pro vystoupení z vlastní komfortní zóny. Přesně to děláme i v BDSM. Ne všichni, ne vždy, ale hodně z nás. SSC má své místo jako vstupní brána, ale s přibývající intenzitou, zkušenostmi a zápalem se od reality dost vzdaluje.
Pokud se vám tedy někdy při sledování fotek, videa nebo něčích hrátek naživo zdá, že tohle už nemůže být SSC, možná máte pravdu. Ale nemusí to být špatně, protože realita extáze z bolesti a ponížení se nedá vměstnat do obálky ze tří písmenek.