Hubertův soud

Hubertova jízda je tradiční symbolické zakončení jezdecké sezóny, konané na přelomu října a listopadu. Sv. Hubert je patronem lovců a Hubertova jízda je symbolickým parforsním honem.

Jeden jezdec, označen liščím ocasem, dělá "lišku", kořist, a ostatní se jej snaží dohnat, vedeni zkušeným jezdcem, kterému se říká Master. Jednodušší varianta je, že pouze jedou předem připravenou trasu pod vedením Mastera. Cestou mohou překonávat různé přírodní překážky.

Na závěr je velká oslava, v průběhu které se koná Hubertův soud, který projednává různé drobné prohřešky účastníků a udílí tresty. Ty bývají většinou symbolické a humorné. Většinou.

„Holky, které z vás patří tenhle telefon?” zeptala se nahlas vysoká černovláska Lenka a zvedla do výšky mobil, který ležel v uličce mezi boxy, přesně tak akorát aby na něj nějaký kůň šlápl a učinil ho ještě placatějším.

„Můj ne.”

„Nevím.”

„Já mám svůj v kapse.”

Chór nesouhlasných odpovědí narušila jenom drobná blondýnka Renata: „Ukaž? Nic mi to neříká, ale ty mobily vypadají všechny stejně… Co má za obrázek na úvodní obrazovce?”

Abstraktní vzor, očividně výchozí nastavení od výrobce, holkám ovšem moc nepomohl.

„Hele, není zamčenej. Tak se podívej na fotky, podle těch to poznáme, určitě tam má selfies!”

Kolem nalezeného mobilu se vytvořil hlouček zvědavých jezdkyň a Lenka otevřela aplikaci fotogalerie. Selfie tam nebyla, byla tam fotka ženského zadku v rajtkách. Lenčina zadku, abychom byli úplně přesní.

„Jako, zadek máš pěknej, to zase jo,” zasmála se Renata a Lenka rychle zobrazila předchozí fotku.

„Však ty taky,” byla řada na ní, aby se pobavila na Renatin účet.

Našly se tam nakonec všechny. Pokoutně pořízené fotky, vesměs zezadu. Proložené – očividně z Internetu staženými – fotkami zadků (chlapských i ženských), obdařených červenými pruhy po výprasku, nahých subíků v pásech cudnosti klečícími před elegantními dámami a podobně.

„To je Adama,” zasyčela Renata. „To jsem nevěděla, že je až takovej úchyl.”

„Sis nevšimla, jak po nás kouká?” odvětila Lenka.

„No všimla, ale víš jak, myslela jsem, že je normální nadrženej chlap,” odpověděla Renata.

„A co s tím budeme dělat?” ozvala se jiná z jezdkyň.

„Řekneme to Pavle, ať ho vyhodí,” vzpomněla další majitelku stájí.

„No ta bude nadšená. Slyšela jsi, jak si ho pochvaluje, že je to po dlouhé době konečně stájník, kterej pracuje a nechlastá.”

„No ale…”

„Já si myslím, že by se toho dalo využít a užít si zábavu,” přemýšlela nahlas Renata.

„Možná… možná vím, co máš na mysli,” chytila se Lenka.

Mobil pečlivě položily na místo, kde ho našly, aby se nic nepoznalo, a odešly kout pikle do klubovny.

„Tímto prohlašuji Hubertovu jízdu naší stáje za oficiálně zahájenou!” zahalekala Renata. Jako nejzkušenější jezdkyně byla „Master”, jela jako první v čele lotu, měla na sobě červené sako a na rukávu připevněný liščí ocas. Jela na zářivě bílé klisně, které říkala Vločka. Oficiálně se jmenovala Snow Heart, ale všichni kromě Renaty jí říkali Sněžná svině. Renata si za to vlastně mohla sama, protože pokaždé, když klisnu pracně čistila, nadávala jí do bahenních příšer a prasat. Když byla s čištěním hotová, libovala si, jak spolu ladí. Když byla úplně hotová z čištění, tak uvažovala, že si blond vlasy nechá obarvit na špinavě šedohnědou, že to bude mnohem jednodušší. Bílý kůň je spíš prokletí než radost a zářivosti jest možno dosáhnouti toliko s vynaložením mnoha hodin usilovného drhnutí. Zejména, pokud se bílý kůň rád válí. A pokud jde navíc o kobylu, která pro kousnutí nejde daleko, nelze se nelichotivé přezdívce příliš divit.

Celkem jich jelo osm. Byly různé, měly koně různých plemen a povah, ale všechny se dobře znaly. Osazenstvo stájí za městem bylo dlouhodobě stabilní, vzájemně si vyhovovaly. Jako všude se nesnesl úplně každý s každým perfektně, ale ve výsledku jim to šlapalo docela dobře.

Lot uzavírala majitelka stájí, Pavla, na Arabovi s šedou srstí a černou hřívou a ocasem. Jak se jmenoval doopravdy snad nikdo nevěděl, protože nikdo včetně Pavly mu neřekl jinak než Neřád. Byl to jediný hřebec ve stáji, a ne snadno ovladatelný. Poslouchal jenom Pavlu, a i ta s ním měla plné ruce práce. Ostatně i teď na něj výhružně syčela, protože se mu rozhodně nechtělo jít jako poslednímu. Ale Pavla ho výjimečně nechtěla nechat jít vepředu, protože Master byla právem Renata a ona chtěla jet vzadu, aby mohla posbírat padlé, jak říkala, že za ně má jako majitelka zodpovědnost, jakkoliv jsou všechny už plnoleté a příčetné. Ačkoliv – jak s oblibou dodávala – o příčetnosti u koňaček obecně se dá vesměs s úspěchem pochybovat.

Všechny jezdkyně projely úvodní část trasy po okraji pole a vjely do lesa. Renata je vedla po trase, kterou vesměs dobře znaly, protože rozsáhlý les za vesnicí byl jejich oblíbeným místem vyjížděk a domovským lovištěm. Všichni koně také zdárně překonali několik přírodních překážek v podobě spadlých kmenů. Vyjeli na dlouhou louku, kde většina koní nadšeně začala cválat.

Někteří až příliš nadšeně. Arabka Fatima s plnokrevníkem Chicem si dali soukromý dostih a předběhli i Vločku s Renatou. „Jen počkejte na soudu,” halekala za nimi. To se totiž nesmí, předběhnout Mastera, to je proti bontonu. „Horkou arabskou krev nezastavíš,” smála se Johana. „Od toho má ta kobyla jezdce, aby jí řekl, co má dělat,” křikla za ní Renata. „Jenomže když je na rezavý kobyle zrzavá jezdkyně, je to hotový neštěstí,“ vzpomněla navíc obvyklých předsudků. Ryzáci mají mezi koňáky pověst podobnou, jako zrzaví lidé mezi běžnou populací a arabští koně také nebývají pokládáni za klidné a vyrovnané.

"Nemůžu za to, že je Bílá svině lemra líná," přisadila si Andrea. Její plnokrevník Chico byl sice světlý, plavák, ale spolu s Fatimou to byli nejrychlejší koně ve stáji. Ostatně, angličtí plnokrevníci byli z Arabů vyšlechtěni a sdílejí s nimi řadu vlastností – dobrých i špatných. Chvíli trvalo, než se oběma jezdkyním podařilo dostat své horkokrevné koně pod kontrolu, ale nakonec se spořádaně zařadily za Renatu.

„Do háááájéééééééé!” zaječela Markéta. Její valach Alois se při skoku přes potok odrazil o chvíli dřív, než to čekala, takže mu jezdkyně teď visela na krku a snažila se ho zastavit. Sice se držela, co to šlo, ale pád byl neodvratný. Když kůň zastavil, protočila se na koňském krku a zadkem napřed dopadla na zem. Dobromyslný Alois k ní sklonil svou zlatavou hlavu s výrazem „jé, co ty tady děláš?” a začal jí šacovat kapsy, jestli by se tam nenašel nějaký pamlsek. "Nechej toho, ty somráku," zahudrala na něj Markéta. "Za tohle fakt kokino nedostaneš." Naštěstí byl o kus dál příhodně velký pařez, takže Markéta mohla rychle nasednout a pokračovat v jízdě.

„Lenko, kolem křížku vpravo jsi měla jet,” křičela Pavla na vysokou černovlásku na Baronovi. „Cožéééé? A není to jedno?” odpověděla. „Není,” zahalekala Renata. „Máš jet tudy, kudy jedu já, těš se na soud!” Lenka se nemohla vymlouvat ani na koně, protože Baron byl obyčejný hnědý teplokrevník, a navíc naprosto spolehlivý. Pokud jel vlevo, tak protože mu to jeho jezdkyně řekla.

„Já nechciiii, je to vysoko,” zapištěla Eva. Měla pravdu, jejího koně Argona byl pořádný kousek: grošák měl dlouhé nohy a hřbet v pořádné výšce. Eva se úplně neudržela v sedle a z posledních sil se držela na koni. Bára na Černé ale Argona zastavila a pomohla jí zpět do sedla.

Černá byla holštýnská klisna, vysoká skoro stejně jako Argon. Oficiálně se jmenovala Black Spirit, ale říkalo se jí Černá, protože byla jako noc, ve které svítily modré oči.

„A teď slalom,” zavelela Renata. „První zprava,” a začala se s Vločkou proplétat mezi stromy. Zbytek lotu ji následoval. „Ta druhá pravá, Lenko,” řehtala se. „Ty s tím máš nějaký problém, kde je hot a kde čehý? Těš se na soud, recidivistko!”

V družné zábavě dojely na mýtinu, kde se konalo závěrečné halali. Mezi stromy byl ve výšce natažen provaz, na který Renata zavěsila liščí ocas ze svého rukávu. Komu se jako prvnímu podaří ocas strhnout, bude Pánem honu. Snažily se o to všechny poctivě, ale nakonec vyhrála Bára. „To je jasné, že vyhraje ta, která má největšího koně, a navíc je sama dlouhá jak tejden před vejplatou,” brblaly symbolicky ostatní. „Kdo umí, umí. Kdo neumí, čumí, dámy,” vysmála se jim Bára a připnula si liščí ocas.

Tím byla Hubertova jízda ukončena. Zpátky do stáje šli všichni krokem, aby se koně stihli uklidnit a vychladnout. K velké úlevě jeho i Petry nechali jít prvního Neřáda, který se naparoval, jako by mu všichni patřili.

Začátkem listopadu přichází večer rychle a když osm jezdkyň vjíždělo do tvora, slušně už se šeřilo a ochladilo se. Žluté světlo ve stájích působilo příjemně domáckým dojmem. „Tak jak jste dopadli,” vítal je stájník Adam. „Všichni živi a zdrávi?”

„Všichni v naprostém pořádku,” ujistila ho Pavla. „Markéta má možná trochu naražený zadek, ale všichni koně jsou v pořádku.”

„Na bolavý zadek ještě nikdo nikdy neumřel,” ušklíbl se Adam. „Odstrojte je a já je nakrmím.”

Než jezdkyně všechny koně odstrojily, vyčistily a Adam je nakrmil, setmělo se úplně. Čtvernozí se spokojeně věnovali večeři a všichni dvojnožci se přesunuli do klubovny, kde hřál krb a na stolech bylo připravené bohaté pohoštění, které dali společně dohromady.

„Mám hlad jako vlčice,” zaskuhrala Pavla. „Že soud uděláme potom?”

„Ale jo, taky mi vyhládlo,” souhlasila Renata. „Nejdřív se najíme, popijeme a pak teprve budeme soudit.”

„Ta knedlíčková polívka byl výborný nápad,” chválila Eva. „Kdo ji vlastně přinesl?”

„Já,” přihlásila se Andrea. „Já si zase užívala tu sekanou, byla super.”

„Díky,” ozvala se Bára. „Starý rodinný recept!”

Všichni byli zahřátí, najedení, spokojení a padlo i pár panáků rozličného alkoholu, když se ozvala Renata.

„Nuže, dámy… a pánové,” pokynula směrem k Adamovi, „poté co jsme se najedli a napojili, nastává čas na Hubertův soud a vyhodnocení letošní jízdy. Prosím, posaďte se!”

Každý si našel nějakou volnou židli nebo křesílko a posadili se v půlkruhu kolem krbu.

„Paní honu a držitelkou liščího ohonu se stala Bára, gratulujeme!”

Shromáždění začali tleskat. Bára vstala, uklonila se a zakroutila zadkem, aby zavrtěla liščím ocasem, který si připnula k očku na pásek vzadu na rajtkách.

„Jako vaše Paní honu bych ráda poděkovala našemu Masterovi, tedy spíš naší Mistress, Renatě, za příkladnou organizaci a vedení honu. Děkujeme!”

Znovu se ozval potlesk a Renata se uklonila, než si opět vzala slovo.

„A teď budeme soudit!”

Další potlesk a pár nadšených výsknutí.

„Prvního prohřešku se dopustila Markéta, když sletěla z Aloise. Obžalovaná, předstup!”

Markéta se smíchem přišla před krb, pak nasadila hravě zkroušený výraz a sklopila hlavu.

„Za pád z koně a naražení si vlastního zadku se odsuzuje k ruční masáži téhož! Odsouzená, tady se přehni a nastav zadek!”

Stále se smějící Markéta se přehnula přes kozu se sedlem a vystrčila zadek. Renata se na ni ušklíbla a začala ji plácat rukou po zadku, dokud Markéta nezačala ječet. Pak ji se smíchem propustila, ale ne dřív, než jí vysázela ještě pět důkladných ran. Sledovala přitom po očku Adama, který se očividně nemohl toho pohledu nabažit.

„Druhá obžalovaná je Eva. Předstup!”

„Já?” divila se Eva. „A co jsem provedla? Já jsem přece nespadla!”

„Ale sletěla bys, kdyby se nad tebou tady naše paní honu neslitovala a nevrátila tě zpátky do sedla. A trestný čin ve stádiu pokusu je také trestný. Takže tě odsuzuji ke stejnému trestu jako Markétu! Tady se přehni,” přikázala.

Eva poslechla a přehnula se přes kozu.

„Možná tedy trochu mírnějšímu, ježto mě bolí ruka,” řekla Renata a začala ji plácat po zadku. I Eva začala ječet (i když spíš smíchem než bolestí) a dostala pár na pamětnou, než ji Renata propustila. Adam zíral na Evin zadek ve vypasovaných rajtkách a když exekuce skončila, ztěžka polkl.

„Už vím, proč můj táta říkal, že ho ten výprask bolí víc než mě,” šklebila se Renata a zamávala rukou. „Leč, spravedlnosti musí být učiněno zadost. Spolu kradly, spolu visely. Johano, Andreo, předstupte.”

Smějící se zrzka i černovláska předstoupily, pak na sebe mrkly a společně poklekly před Renatu.

„Slavný soude,” začala Johana. „Plně se doznáváme ke svému zločinu předběhnutí,” pokračovala Andrea. „A prosíme ctěnou stolici…” řekla Johana. „Soudní stolici, ty tele,” dloubla ji do žeber Andrea. „Prosíme ctěnou soudní stolici o shovívavost, ježto máme rychlý a horkokrevný koně,” dokončila a obě provinilé jezdkyně sklonily hlavu.

Renata se snažila zachovávat alespoň trochu hranou vážnost, ale když došlo na „soudní stolici”, neudržela se a začala se řehtat taky.

„Kajícnice, povstaňte!” přikázala jim. „I vy dostanete na prdel, ale jezdeckým bičíkem,” rozhodla. „Dílem pro závažnost vašeho zločinu a dílem, protože mě už bolí ruka. Která z vás jde první?

Johana a Andrea se po sebe podívaly. „Já nejdu první,” řekly obě naráz.

„Tak třeba podle abecedy,” navrhla Johana.

„Jo, abych já šla první, co, potvoro,” bránila se Andrea. „Když podle abecedy, tak podle jmen koní!”

„Tak jo,” souhlasila Johana. „Stejně jdeš první, protože Cé je před Ef!” dodala vítězoslavně.

„Ale Chá je až po EF, a Čiko je CH-I-C-O!” bránila se Andrea.

„Tak víte co?” skočila jim do toho Renata. „Přehněte se tady obě zaráz a já to nějak pojmu!”

Obě jezdkyně se přehnuly přes kozu, Renata si sáhla pro jezdecký bičík a začala je vyplácet na střídačku. Obě dvě se smály od první rány, ale postupně to přecházelo v uspokojivý jekot, jak rány začaly na jejich zadcích štípat.

Adam nevěřil vlastním očím a vlastnímu štěstí.

„Další hříšnice je Lenka. Obžalovaná, předstup!”

Lenka předstoupila před soudkyni, ale dívala se jí vzdorně do očí, nesklonila hlavu.

„Lenka je nebezpečná recidivistka. Prvního zločinu se dopustila, když kolem křížku projela vlevo místo vpravo a svévolně tak změnila trasu. Přestože byla upozorněna a varována, dopustila se téhož provinění i na konci honu, na slalomu. Obviněná, máš něco, co bys soudu řekla na svou obhajobu a žádala o slitování?”

„Nemám,” pronesla vzpurně Lenka. „Beztak by mně to bylo prd platný, stejně dostanu na prdel,” řekla a pak na Renatu pomalu mrkla. Stála k ostatním zády, takže to nikdo jiný neviděl.

„Budiž tedy. Za tvůj opakovaný zločin tě odsuzuji k pětadvaceti ranám jezdeckým bičíkem. A za svou vzpurnost je dostaneš na holou! Připrav se k trestu!”

Renata se rozhlédla po shromážděných. Adam vypadal, jako by do něj udeřil blesk a koukal s pootevřenou pusou.

Lenka si rozepnula pásek a rázným pohybem si stáhla rajtky i kalhotky ke kolenům. Přehnula se přes kozu a nastavila zadek k výprasku. Měla ho pěkně rovnoměrně opálený, což nepřekvapilo vůbec nikoho, protože všichni věděli, že se s oblibou koupe a opaluje bez plavek.

Renata se s úšklebkem chopila jezdeckého bičíku. Byl to ten samý, kterým před chvílí vyplácela Johanu a Andreu, ale teď, při pohledu na Lenčin nahý zadek, se zdál najednou mnohem nebezpečnější a impozantnější. Lenčin zadek byl dokonalý – pevný od hodin v sedle, hladký a lehce opálený, s jemnými křivkami, které se teď v teplém světle krbu leskly. Shromáždění ztichlo, všechny oči se upřely na tu scénu. Adam s překvapenou fascinací. Jezdkyně překvapené nebyly, protože tohle všechno bylo naplánované, Lenka s Renatou jim dopředu řekly, co se chystá. Ale teď se to mělo stát.

„Začneme,” prohlásila Renata slavnostně, ale s nádechem škodolibosti v hlase. Zamávala bičíkem ve vzduchu, aby ho otestovala – zasvištění prořízlo ticho a Lenka se lehce napjala, ale zůstala stát pevně, ruce opřené o kozu, nohy mírně rozkročené. Byla statečná, to věděly všechny. Žádná slza, žádný sten, jen hluboký nádech, jako by se připravovala na skok přes překážku.

První rána dopadla přesně na střed pravé půlky – ostré šlehnutí, které zanechalo tenký červený pruh. Lenka se ani nehnula, jen svaly na zadku se lehce stáhly. Bolest byla ostrá, ale rychle se rozplynula v teplém pocitu, který se jí rozléval do stehen.

„Jedna,” počítala Renata nahlas. Obecenstvo se lehce pohnulo – Bára si olízla rty, Markéta se usmála, Eva si zakryla ústa rukou, ale oči jí zářily zvědavostí. Adam seděl jako přikovaný, oči vytřeštěné, ruce sevřené v klíně, jako by se snažil skrýt své vzrušení. Tohle bylo lepší než ty fotky v jeho mobilu.

Druhá a třetí rána následovaly rychle, jedna na levé půlce, druhá křížem přes obě. Svist, plesk, svist. Lenka zůstala klidná, dýchala rovnoměrně, bolest se hromadila, ale ona ji držela pod kontrolou. Cítila, jak se jí kůže zahřívá, jak každý šleh vysílá vlny tepla do těla. Nebylo to poprvé, tyhle hry ji vždycky přitahovaly, ale nikdy je nehrála se ženou a před obecenstvem.

„Čtyři, pět,” pokračovala Renata, hlas jí lehce chvěl. Ona to dělala poprvé, ale líbilo se jí to tak, že jistě ne naposledy.

Shromáždění zašumělo: „Drž se, Lenko!” zažertovala Johana, ale v hlase měla obdiv. Adam polkl, jeho tvář zrůžověla, pohled přilepený na červenající pruhy, které se začínaly objevovat na Lenčině zadku. Šestá až desátá rána byly tvrdší, Renata teď cílila na spodní část zadku. Bolest se prohlubovala, ale Lenka se držela. Jen lehce zaťala zuby, oči zavřené, soustředila se na rytmus, na to, jak se bolest mění v něco příjemného, v teplo, které ji rozechvívá.

„Deset,” oznámila Renata a na chvíli se zastavila, aby si prohlédla své dílo. Lenčin zadek teď zářil červeně, pruhy se křižovaly v síti, která vypadala skoro umělecky. Obecenstvo bylo napjaté. Pavla se usmívala, Renata se lehce dotkla Lenčina zadku prsty, jako by kontrolovala teplotu, a Adam se lehce posunul na židli, dech zrychlený, skutečnost překonávala jeho fantazie.

Jedenáctá rána byla obzvlášť ostrá, dopadla přes existující pruh a Lenka poprvé tiše zakňučela – tichý, téměř neslyšitelný zvuk. Bolest teď byla hlubší, pálila jako oheň, ale stále ji ovládala. Dvanáctá a třináctá ji donutily se lehce prohnout, kňučení se opakovalo, tiché, kontrolované, ale teď už to všichni slyšeli. „Drží se,” zašeptala Andrea, oči široké, směs soucitu a vzrušení v hlase. Adam se naklonil vpřed, nemohl odtrhnout pohled, tohle bylo přesně to, o čem snil – nahý zadek, rány, ta směs bolesti a odvahy.

Čtrnáctá až dvacátá rána přišly v rychlém sledu. Renata byla mnohem sebejistější, věděla už co má dělat, švihala Lenku po zadku rytmicky. Každý šleh byl precizní, střídala strany, aby to bylo rovnoměrné. Lenka teď kňučela otevřeněji, tiše, ale neustále – bolest se hromadila do vrcholu, pálila, štípala, ale zároveň ji zaplavovala vlna endorfinů. Cítila, jak se jí tělo třese, jak se bolest mění v extázi, jak každý pruh vysílá teplo do celého těla, až do konečků prstů.

„Dvacátá,” vydechla Renata, sama zadýchaná, bičík se jí v ruce leskl. Obecenstvo teď bylo jako hypnotizované – Bára si kousala ret, Eva se červenala, Johana a Andrea se na sebe usmívaly, jako by sdílely tajemství. Adam byl v transu, ruce sevřené, dech mělký, tohle překonalo všechny jeho tajné fotky.

Dvacátá první rána byla ta, která to zlomila. Dopadla přesně na citlivé místo a Lenka najednou vyjekla – ale nejen křik, vmísil se do toho i smích, trochu hysterický, uvolňující.

Poslední pět ran šlo rychle. Renata je sázela jednu za druhou v rychlém tempu. Lenka křičela a divoce se smála, napínala svaly, ale držela pozici, bolest teď byla jako ohnivá vlna, která ji poháněla vpřed.

„Pětadvacet!” zvolala Renata nakonec a odhodila bičík stranou. Lenčin zadek byl teď celý červený, pruhy se slévaly do jedné zářící plochy, horký a citlivý na dotek. Lenka se pomalu narovnala, dech rychlý, tvář zarudlá, ale v očích jí svítilo vítězství. Shromáždění aplaudovalo bouřlivě, „Dobře jsi to zvládla!” volala Pavla, ostatní se smály a tleskaly. Adam seděl zticha, ale uvnitř bouřil – tohle bylo lepší než cokoli, co si kdy představoval.

Lenka si znovu oblékla rajtky a poklekla před Renatu na jedno koleno, jako kůň při španělské škole ve Vídni. „Děkuji za trest, Mistress, a slibuji, že se poučím a budu si propříště pamatovat, kde je levá a kde pravá.”

Adam měl pořádnou erekci a už se těšil, až bude sám ve své posteli a bude si moci pořádně ulevit.

„To jsem ráda a doufám tedy, že to nebudu muset za rok opakovat,” usmála se Renata. „A teď poslední hříšník pro letošní Hubertův soud. Poněkud netradiční, ale musí to být. Adame, předstup.”

Když Adam uslyšel své jméno, měl pocit, že se o něj pokouší srdeční záchvat. Uplynulá čtvrthodina pro něj byla jako sen. Ale teď se měl sen změnit v noční můru? Nebo ne? Byl úplně zmatený. Sice měl obrázků otroků, otrokyň, fyzických trestů a ponižování plný telefon, ale nikdy nic takového nezažil. A chtěl vůbec zažít? A co se vlastně chystá? Stál na místě jako zařezaný. Jeho erekce se vytratila jako mávnutím kouzelného… bičíku.

„Jen běž,” postrčil ho někdo zezadu, ani nevěděl kdo. Udělal pár kroků dopředu a pak se zase zastavil. Postrčil ho někdo jiný. Jako ve snách předstoupil před Renatu.

„Tento provinilec nestojí před Hubertovým soudem pro něco, co by se stalo dnes na honu, ale pro činy sahající daleko do minulosti. Jak všechny víte, Adam si s oblibou tajně fotil naše zadky a přišlo se na to jenom náhodou. A dnes nadešel čas, aby byl potrestán.”

V Adamovi pořádně hrklo. Dával si takový pozor, aby si ho nikdo nevšiml. Fotky nikde nezveřejňoval, měl je jenom na svém telefonu.

„Já jsem nic neudělal,” začal se bránit Adam. Ale sám věděl, že to není moc přesvědčivé, musely nějak vidět obsah jeho telefonu, jak jinak by se na to přišlo.

„Nelži. Všechny jsme viděli naše fotky, které máš v telefonu. Když už nám fotíš zadky, tak si zamykej telefon. Anebo ho nezapomínej ve stáji, když nechceš… aby se na to přišlo.

„Já… se omlouvám, nemyslel jsem to zle, nechtěl jsem… Je mi to líto, omlouvám se,“ blekotal Adam.

„Líto ti to teprve bude,“ zavrčela zlověstně Renata. „Protože ses měl možnost potěšit pohledem na naše zadky, jak v uplynulých měsících, tak v průběhu dnešního večera, je jenom spravedlivé, abychom se i my potěšily pohledem na ten jeho. Adame, Hubertův soud tě odsuzuje k trestu deseti ran jezdeckým bičíkem na holou prdel.” Na chvíli se odmlčela. „Od každé z nás,” dodala.

Adam nevěděl, co by měl říct, jenom v hlavě počítal. Osmdesát ran? To nemůže přežít. Podíval se na Pavlu, jestli jako majitelka něco neudělá, ale ta seděla s rukama v klíně a pohled mu klidně oplácela. Tady se záchrany nedočká. Přeletěl pohledem přes ostatní, ale vypadalo to, že to myslí vážně. Vstal a podíval se ke dveřím, ale Lenka si stoupla se založenýma rukama mezi něj a dveře, podívala se mu do očí a lehce zakroutila hlavou. Zdálo se mu, že se na něj všechny koukají jako smečka supů na kořist.

„Já…” nevěděl Adam co říct. Tohle byla situace, o které mnohokrát snil, její představa ho vzrušovala. Ale najednou, když se do ní doopravdy dostal, to bylo jiné. Vůbec to nebylo přitažlivé a vzrušující. Prostě se bál.

„Přehnout,” zavelela Romana a ukázala na kozu na sedla, na které se už dnes odehrálo tolik výprasků.

„Já…” zkusil to znovu, ale ani tentokrát se dál nedostal.

„Ano, ty,” znovu mu přikázala Romana. „Dostaneš na holou za svoje šmírování. Přehnout.”

Když se ani tak Adam k ničemu neměl, pokynula Romana Báře. Vysoká a statná jezdkyně Adama postrčila ke koze a přiměla ho se přes ní přehnout. Překvapilo ho to tak, že ani neodporoval. Prostě nevěřil, že se tohle všechno děje, že se to doopravdy děje, že to není nějaká jeho fantazie, i když nad podobnými strávil mnoho zajímavých chvil s rukou v klíně.

Něčí ruce mu rozeply pásek, jiné stáhly kalhoty a za pár okamžiků tam ležel s holým zadkem, kalhoty i boxerky u kolen.

„Tak já začnu, přece jenom je to můj zaměstnanec,” přihlásila se Pavla. „Maká dobře a jako první po dlouhé době nepije, tak ho radši seřežu, než vyhodím,” zasmála se. Když za ní Renata s Pavlou přišly se svým obviněním, neměla radost. Adam byl dobrý stájník. Koně měl rád, oni ho milovali a byl pečlivý. Takového zlatem vyvažovat, protože práce u koní je těžká, špatně placená a často tam končí ti, kterým mnoho jiného nezbylo a nespokojenost topí v alkoholu. Takže když jí Renata navrhla jiné řešení, v rámci Hubertova soudu, souhlasila.

Renata jí předala bičík a Pavla začala s výpraskem. Její styl byl praktický, pracovní, rytmický, jako když ve stáji zametala koštětem. Rány dopadaly pravidelně, přesně na střed každé půlky. Jedna, dvě, tři… až do pětadvaceti. Adam se držel, zuby zaťaté, ale už třetí ráně cítil, jak se mu kůže napíná a pálí. Bolest nebyla vzrušující, byla to jen bolest – ostrá, reálná, bez romantiky. Ponižující bylo hlavně to, že všichni koukali. Když Pavla skončila, předala bičík dál.

Markéta převzala bičík s úsměvem. Byla u toho, když našli Adamův telefon, ale nijak zvlášť to na ni nezapůsobilo. Ať si fotí, když ho to baví, pokrčila rameny. Když jí Renata řekla o svém plánu (a o dalších fotkách, které měl Adam v telefonu), zaujalo jí to. Věděla o tom, že se takové věci některým lidem líbí a zajímalo ji, jak to bude doopravdy. Jak se bude Adam chovat, když se obrázku z jeho telefonu stanou skutečností. K nápadu přistoupila systematicky a zodpovědně, takříkajíc vědecky, přečetla si něco na Internetu a podívala se na pár videí. A naznala, že by ji to mohlo i bavit. Ne vzrušovat, to v tom necítila, ale lákavě se to jevilo.

Pří výprasku byla hravá, ale ne milosrdná. Rány dávala nepravidelně: jednu lehce, další tvrdě, třetí šikmo přes předchozí pruhy. Adam začal kňučet už od začátku, při desáté ráně se mu třásly nohy. Bolest byla jako oheň, který se rozléval do stehen. Ponižující bylo, že se smála. „Doufám, že se ti můj zadek líbil, ty šmíráku! Ten tvůj teď vypadá dobře.” Adam cítil, jak se mu tvář žhne stejně jako zadek. Ale někde uvnitř, pod tou bolestí, ucítil zvláštní teplo. Ne erekci, ale něco hlubšího. Ponížení ho drtilo a zároveň ho nějak... drželo.

Eva šla další. Byla nervózní, ruce se jí třásly. U nálezu Adamova telefonu nebyla a když jí to ostatní řekly, nechtěla to řešit. A když, tak to prostě říct Pavle a nechat to na ní. Renata s Lenkou ji musely dlouho přemlouvat, aby s jejich nápadem se soudem souhlasila. Dost se jí ulevilo, když viděla první „rozsudek“ a pár symbolických ran, které Markéta dostala. Přesto v ní pořádně hrklo, když zaznělo její jméno a ulevilo se jí, když bylo po všem. Ostrý výprask Lenky ji zaskočil a nejdřív chtěla odejít, ale když viděla, jak se Lenka tváří, tak jí došlo, že to měly s Renatou domluvené a že se jí to nejspíš líbí. Evě se to nicméně nelíbilo ani trochu a netěšila se na to, až bude Adama bít. Nechtěla ale zase trhat partu.

Rány dávala pomalu a opatrně. Každou nechala doznít, jako by se bála, že ublíží víc, než musí. Adam už kňučel otevřeně, při patnácté se mu vytrhl první sten. Bolest byla teď hluboká, kůže hořela, každý nový šleh jako nůž do staré rány. Ponižující bylo, že Eva byla nejmenší, nejtišší – a přesto ho trestala. Ale v tom ponížení začínal vnímat něco jiného. Ne vzrušení, ale přijetí. Jako by se v tom našel.

Bára byla další. Nikdo si už nepamatoval, jakou má přirozenou barva vlasů, protože měla každý měsíc jinou. Teď měla vlasy zářivě červené, stejně jako Černá měla červenou podsedlovou dečku a čelenku na uzdečce. Adam měl zadek skoro stejně červený, i když tady asi nešlo o estetickou volbu. Byla modrooká, stejně jako její Černá, ale její oči byly přísnější, víc do ocelově šedé. Nebo to možná jenom tak vypadalo, když od Evy vzala jezdecký bičík a přešla k provinilci. Když se dozvěděla o Adamově prohřešku, její první reakce byla jasná: říct Pavle a vyhodit, jaképak s ním štráchy. Renatin nápad se jí ale zalíbil. Pořádně mu seřezat zadek, že si na něj týden nesedne, to byl trest, který její přímé povaze vyhovoval.

Byla vysoká, přísná a nekompromisní. Bičík v její ruce svištěl jako blesk. Rány byly tvrdé, rychlé, přesné – jedna za druhou, bez přestávky, bez milosti. Adam se držel jen tak tak a bez obalu brečel a křičel. Ale v tom křiku, v té bolesti, ucítil zvláštní klid. Jako by se vzdal. A to ho paradoxně uvolnilo.

Nerozlučné kamarádky Johana a Andrea šly společně, každá s jedním bičíkem, který si vypůjčily od Fatimy a Chika. Smály se, stejně jako když se dozvěděly o Adamově prohřešku a stejně jako když jim Renata navrhla řešení. Nic nebraly vážně, byla to pro ně velká zábava. Bavily se, i když za nimi po konci honu Renata přišla s návrhem trestu. Byly pro každou špatnost a nevadilo jim, že se někdo bude bavit na jejich účet. A že se teď budou bavit na účet nebohého stájníka? Mohl si za to sám. A ostatně i sám řekl, že na bolavej zadek ještě nikdo neumřel. Tak si to bude moci na vlastní kůži vyzkoušet.

Při výprasku se střídaly, jedna rána Johana, druhá Andrea. Rytmus byl rychlý, chaotický, rozhodně trestaného stájníka nešetřily. Adam křičel nepřetržitě, slzy mu tekly po tvářích. Bolest byla teď všude. Ponižující bylo, že se smály jeho křiku. Ale v tom smíchu, v té bezmoci, ucítil něco, co ho mátlo. Ne bolest. Ne vzrušení. Ale přijetí. Jako by to bylo prostě správné.

Lenka šla předposlední. Spolu s Renatou byla hlavní organizátorkou celého nápadu. S výprasky a jiným SM měla již zkušenosti, z obou stran, líbilo se jí to a vzrušovalo jí to. Soukromě si myslela, že Adam má – minimálně co do námětu fotek v telefonu – dobrý vkus. Byla to ona, kdo navrhl, že udělají Adamovi trochu show a že ona dostane na holou. Před ním a před ostatními. Už dlouho ji lákalo dostat před obecenstvem a tohle byla dobrá příležitost.

Statná černovláska byla klidná, soustředěná. Rány dávala pomalu, přesně, s citem. Každou nechala doznít. Sama věděla, jaké to je, před chvílí dostala pořádný výprask a zadek ji ještě pálil. Adam už neřval, jen sténal, tělo ochablé. Bolest byla teď už hluboká, všudypřítomná. Ponižující bylo, že Lenka byla ta, kterou fotil nejvíc – a teď ho trestala. Ale v tom pohledu, v té přesnosti, ucítil jistý respekt.

Renata šla poslední. Byl to samozřejmě celé její nápad. Lenka byla její nejlepší kamarádka, věděla o jejích neobvyklých zálibách a přitahovaly ji. Ne že by sama chtěla dostat, to ani náhodou, ale moc se jí líbila myšlenka, že ona bude někoho ovládat, dominovat mu. Ostatně, to byla jedna z věcí, které se jí líbily na jezdectví: že dokáže přesně ovládat velké zvíře, které ji poslouchá. Na koni jsou pobídky co možná nejjemnější, u Adama – a předtím u Lenky – to ale bylo jiné.

Společně s Lenkou tedy zašly nejdřív za majitelkou stáje a přesvědčily ji, že Adamův prohřešek vyřeší na Hubertově jízdě. A přesvědčily i ostatní jezdkyně, že letos budou tresty na Hubertově soudu jiné, než obvyklé „vypít panáka“. U někoho to dalo práce víc, u někoho méně, ale nakonec souhlasily všechny, že za prohřešky dostanou naplácáno na zadek. Když ji předběhla Johana s Andreou, tak vycítila příležitost, že tyhle dvě by byly možná pro ledacos a rychle se po jízdě domluvila, že jejich trest bude o něco přísnější než jenom naplácání rukou. Říkala si, že to bude dobrý přechod k tomu, co přijde. Lenčin důkladný výprask se rozuměl samo sebou, dlouho to chtěla vyzkoušet a tohle byla příležitost a Lenka byla nadšeně pro.

Když se konečně dostala na řadu u Adamova výprasku, byla nejpřísnější. „To nejlepší nakonec,“ slíbila mu výhružně. Bičík v její ruce byl zbraň. Rány byly tvrdé, rychlé, nemilosrdné. Posledních deset ran stálo za to. Každá dopadla přesně na nejcitlivější místo, i když možná po předchozích trestech bylo každé místo to nejcitlivější. Adam křičel, plakal, prosil – ale ona neposlouchala. Při patnácté se mu podlomila kolena úplně. Bolest byla absolutní. Ponižující bylo, že Renata byla Master – a on byl jen stájník, který překročil čáru. Ale v tom zlomení, v té úplné bezmoci, ucítil něco, co ho překvapilo. Ne vzrušení. Ale pravdu. Že tohle – bolest, ponížení, trest – bylo přesně to, co potřeboval.

Když Renata skončila, Adam ležel přes kozu, trochu se třásl a přerývaně dýchal. Zadek ho pálil, jako peklo samo.

Ztěžka se zvedl a natáhl si kalhoty. Nevěděl, co říct. V hlavě měl naprostý zmatek. Technicky vzato právě prožil jeden ze svých největších erotických snů. Něco, nad čím opakovaně masturboval a dosáhl mnoha orgasmů. Prakticky vzato ho ale bolel zadek, rozhodně nebyl vzrušený a vůbec to nebylo sexy. Nebo bylo? Nebylo to jenom nepříjemné. Cítil, že je to něco, co… potřebuje? Možná si to zasloužil? Podíval se na tváře jezdkyň okolo. Eva byla rudá, skoro stejně jako on. Renata s Lenkou byly očividně nadšené, a i pár dalších tváří bylo zaujatých. Ale jak se jim zítra podívá do očí, když věděly co… viděly co se stalo.

„Omlouvám se,“ zamumlal tiše směrem k Romaně. „A… děkuju?“ dodal ještě tišeji, tak tiše a nesměle, že si ani sám nebyl jistý, jestli to řekl.

„Příště nás foť i zepředu, máme pořád málo fotek,“ ušklíbla se na něj Renata. Nebo usmála? „Tímto prohlašuji letošní Hubertův soud za uzavřený, všechny hříchy vyrovnané a začínáme všichni s čistým štítem,“ zvolala vesele. „I když,“ dodala po chvíli, „někdo i s pořádně červeným zadkem.“