Kreativita se rodí z omezení. Proto jsem i letos nechal lidi na Facebooku, abych mi zadali deset slov (nebo slovních spojení) s tím, že na jejich základě napíšu letošní vánoční povídku. Posuďte sami, jak moc se mi povedla.
Vybraná slova byla: kamizolka zelená, Carrara, voda, Lefortovo, koňský řezník, internát, jednorožec, salonní vůz, veselá kopa, knížka.
„Moskevská věznice na L, na devět.“
V normálních firmách mají recepční. My máme sfingu. Pravda, pokud nedokážete odpovědět na její hádanku, tak vás nesežere a dokonce vás i pustí dovnitř. Ale nesmíte si vzít cukrátko. A to ani v případě, že vám ta zatracená firma patří. Žádná oucta před nadřízenými. I když, možná to souvisí s tím, že si mě pamatuje ještě z doby, kdy jsem za sebou tahal kačera. Firmu založil můj otec a já jsem v ní v podstatě vyrostl. Sfingu jsem zdědil s firmou, stejně jako širokou sbírku značně neobvyklých znalostí, dovedností a kontaktů.
„Lefortovo,“ odpověděl jsem a v duchu poděkoval jednomu z přátel svého otce, který s radostí vyprávěl o létech, která v Lefortovu strávil. Tedy, ne v té věznici, ale na univerzitě hned vedle. Aspoň doufám, ono v jeho případě je životopis tak barevný, že by mne nepřekvapilo, kdyby se podíval i do té věznice. A jenom velmi mírně, pokud ne v roli vězně. I on byl jedním z velice důležitých kontaktů naší společnosti.
„To sedí, můžete si vzít cukrátko,“ usmála se na mne sfinga. Tykat mi přestala v den, kdy otec zemřel. Prý se to k šéfovi nehodí. V této argumentaci jsem sice viděl jistou inkonzistenci, protože se rozhodně hodilo šéfa šikanovat a v odůvodněných případech ho seřvat jak malýho kluka, ale dohadujte se se sfingou, že ano.
Můj hlavní pracovní nástroj je telefon. A databáze kontaktů v něm, protože na těch závisí existence naší firmy. Můj otec elektronice nevěřil a všechno důležité si psal do notýsků. Mně to přijde nepohodlné, takže mám všechno v iPhone. Sfinga je ze staré školy, takže mi to všechno tiskne a ukládá do šanonů. Starou čubu novým kouskům nenaučíš, i když bych si nikdy nedovolil jí to říct nahlas.
Vytočil jsem číslo uložené jako Medvěd. Pokud někdy jeho uživatele uvidíte v reálu, pochopíte proč. Jeho zálibou je všechno divné, co jezdí. Pohřební vůz? Má na zahradě tři. Televizní přenosový vůz? Nedávno ho koupil a pracně zrenovoval. Potřebujete policejní auto? Připravte se na křížový výslech, ze kterého roku (a pokud možno i měsíce a dne) má být a dodá vám přesný model.
„Ahoj, co potřebuješ?“ ozval se jeho dunivý hlas.
„Salonní vůz,“ odvětil jsem.
„Mám dva. Zelenej a modrej,“ odtušil a mně spadla brada. Ten magor má snad úplně všechno! „Bohužel jenom v měřítku 1:87,“ dodal smutně a mně se svým způsobem ulevilo, i když to pro mne znamenalo vlastně komplikaci. Manželka jednoho našeho stálého klienta chtěla zažít luxusní cestu vlakem a první třída Českých drah nebyla úplně přesně to, co si představovala. Ba dokonce i business class RegioJetu jí byla málo.
Já jsem se během pár minut Medvědova nadšeného líčení dozvěděl víc, než kolik jsem chtěl vědět o Orient Expressu, luxusních železničních soupravách v současné Indii, Sedmi hvězdách v Japonsku a pro nás asi nejbližších výletech luxusními jídelními vozy po Británii. Všechno jsem si to poznamenal a vydestiloval do podoby úslužného mailu pro klienta, aby se rozhodl, kolik do realizace snů své milované hodlá vrazit peněz. Rychle jsem probral složku s příchozí poštou. Rutinní úkoly jsem poslal sfinze. Takové věci, jako sehnat VIP lístky na vyprodaný koncert nebo zařídit do zítřka rezervaci v restauraci, kde se na ni zpravidla čeká týdny, zvládá levou zadní. Pár poněkud zajímavějších věcí tam bylo, ale nic co by se nedalo vyřídit od stolu.
Až na zdvořilý mail od jiného našeho stálého klienta, který mne zval na večeři u sebe doma, nejlépe ještě dnes večer, bylo-li by možno. Bylo možno. Pro naše klienty, všechno. Zvlášť pro takové, kteří částky s méně než osmi číslicemi považují za drobné.
– – –
Cestou v autě jsem si pobrukoval „borovice, slivovice, kamizolka zelená, sova pálená“. Jahelkova Balada o mezinárodní ostudě mysliveckého sdružení v Brodě mi vytanula na mysl pokaždé, když jsem za tímto klientem jel. Byl vášnivým nimrodem a tomu odpovídala i výzdoba jeho domu. Obchodní záležitosti vždycky probíral u večeře. Většinou byla na menu zvěřina.
„Vítejte, Pavle, vítejte, pojďte dál,“ přivítal mne pán domu mezi dveřmi. „Myslím, že si dneska opravdu pochutnáme, paní Hašková si dala záležet.“
Jako předkrm se podával jelení tatarák s lanýžovým máslem. Jako přílohu jsem dostal nadšené líčení okolností skonu tohoto konkrétního jelena. Nikoliv však informaci o tom, co má být tentokrát naším úkolem. Bažantí consommé s koňakem mne příjemně prohřálo a tentokrát jsem byl ušetřen podrobného líčení lovu. O zakázce jsem stále nevěděl nic. Srnčí hřbet sous–vide s kaštanovým pyré byl výtečný. Lovecké historky již méně, ale uznávám, že to je do značné míry věc osobních preferencí. Doufal jsem, že se můj hostitel konečně dostane k věci nad čokoládovým fondantem s borůvkami a rozmarýnem, ale očividně se mu do toho nechtělo. Teprve u digestivu, Calvados VSOP, se mlčky zadíval do prázdna, přičemž jeho výraz se až dojemně shodoval s výrazem jelena, jehož hlava na nás zírala ze zdi. Asi bych to neměl říkat, ale oba měli výraz poněkud připitomělý.
„Jak víte, Pavle, mám syna,“ začal ztěžka. Mladého Reichla jsem osobně neznal, ale o jeho existenci jsem věděl, zařizovali jsme pro něj nějaké věci. Mělo mu být okolo dvaceti a byl zřítelnicí oka svého otce. Reichl starší se zadíval na jakousi vycpaninu na zdi za mnou a zase se odmlčel. Tohle bude na dlouhé lokte. Maně jsem přemýšlel, co synátor provedl a je třeba to zatušovat, že s tím otec dělá takové cavyky. „Nedávno jsem zjistil, že se snaží zorganizovat takovou… věc. Jakousi hru. Obávám se, že… se sexuálním podtextem. Naštěstí ho napadlo zmínit se o tom ochrance.“
Ano, ochranku rodině Reichlových jsme zprostředkovali taky my. Ne že by měli zástup agentů jako americký prezident, ale Reichlovo impérium sahalo hodně daleko a zahrnovalo i obory, kde se soupeří jinak, než v rámci běžných business metod.
„Ta o tom řekla mně.“ Odmlčel se. „Chce zařídit něco jako… únos. Chápu, že v dnešní době…“ došla mu slova. Bylo na mně, abych převzal štafetu.
„Samozřejmě chápu. I to, že jste se obrátil na nás, než aby to on nechal na amatérech. Dokážeme zařídit i nejrůznější netradiční zážitky,“ snažil jsem se mluvit co nejvíc věcně a uklidňujícím způsobem.
„Jistě, jistě… nic jiného jsem od vás nečekal. Samozřejmě předpokládám, že se jako obvykle mohu spolehnout na vaši absolutní diskrétnost,“ zazněla v Reichlově hlasu malá stopa obav.
„Samozřejmě,“ musel jsem je rychle vyvrátit. „Naše společnost je na diskrétnosti založena, jak jistě víte.“
Byla to pravda. V našem oboru je to nezbytnost. Jazyk na sedm zámků. A pokud se týče počítačů, když jsem po přijetí zákona o kybernetické bezpečnosti poslal text našemu ajťákovi, kterého si chováme mimo jiné pro jeho profesionální paranoiu, jestli se nechce inspirovat, tak se mi vysmál.
„Asi bude nejlepší, když mu předám vás kontakt a domluvíte se přímo. Asi by nebylo účelné, abych byl vaším prostředníkem…“ dodal rozpačitě. Jasně, a pokud si synáček vymyslel nějakou pornoscénku, nechceš o tom vědět. Ne že bych se divil, nebo mu to vyčítal. Ale rozpaky Jaroslava Reichla, obávaného businessmana, před kterým se třásli i majitelé miliardových firem, když na ně upřel zrak, to se jen tak nevidí.
„Samozřejmě, ať se mi ozve se svými představami. Dokážeme je splnit,“ dodal jsem sebejistě.
– – –
Na decentní a nenápadné tabulce letenského činžáku z předminulého století bylo napsáno „Z3D Invest, spol. s r. o.“ nebylo poznat, čím se naše firma vlastně zabývá. To bylo zcela záměrné, i když to mělo za následek, že nám poslední dobou chodila spousta spamu ohledně 3D tiskáren. Ale název naší firmy byl zkratkou jejího neoficiálního motta. Zázraky do tří dnů.
Naše firma se zabývá tím, že zařizuje věci. Umíme, za přiměřenou cenu, zařídit, sehnat, zorganizovat, doporučit a zajistit cokoliv, co je legální. Dneska se tomu říká „concierge“, ale naše kontakty jdou mnohem, mnohem dál. Nemáme žádné webové stránky. Nemáme žádnou reklamu. Pokud nás potřebujete, dozvíte se o nás. Pokud se o nás nedozvíte, nemáte dost peněz na to, abyste si nás mohli dovolit potřebovat.
„Správce vojenského vězení na sedm?“ otázala se sfinga.
„Profous,“ odpověděl jsem sebevědomě. To znám ze Švejka.
„Správně, vezměte si cukrátko, šéfe,“ propustila mne sfinga.
„Děkuju,“ strčil jsem si mentolku do pusy. „A dokud neřeknu jinak, pro nikoho tu nejsem,“ dodal jsem. Věděl jsem, že sfinga dobře ví, kdo jsou výjimky z tohoto častého pravidla.
Dostal jsem zakázku od Jaroslava Reichla ml. Pár stránek textu ve Wordu, které musel – dle obsahu soudě – nejspíš napsat jednou rukou. V té druhé držel péro. Vlastní, nikoliv psací.
Vytočil jsem číslo, o jehož majitelce jsem věděl, že pro ni stejně jako pro mne představuje největší obchodní aktivum seznam kontaktů v telefonu.
„Ahoj Pavlíku, konečně jsi prozřel a spatřil víru pravou?“ ozvalo se ze sluchátka.
„Já ne,“ zašklebil jsem se. Tuhle otázku mi kladla pokaždé. „Ale mám klienta, který chce něco extra.“
„Všichni klienti chtějí něco extra. Nebo asi to aspoň myslí,“ dodala cynicky. „Ve skutečnosti jim jde jenom o to jedno: vystříkat se.“
Mluvil jsem s profesionální dominou, která si říkala Madam Angel. Když jsem poznamenal, že to jméno úplně nesedí k obsahu nabízených služeb, jenom suše poznamenala, že Lucifer byl taky technicky vzato anděl. Naše vztahy byly asymetricky profesionální: já se s ní seznámil z profesionálních důvodů a ona poskytovala profesionální služby našim klientům. Časem jsme se docela spřátelili, protože byla veselá kopa. Aspoň podle mne, ale ne každý její suchý a sarkastický humor snášel úplně dobře.
Uznával jsem ji i jako profesionálku: Měli jsme něco společného: dokázali jsme našim klientům plnit přání, pokud za to dobře zaplatili.
„Tenhle je, aspoň podle mého laického názoru, doopravdy extra. Ale hlavně, má dostatek prachů na to, aby si to mohl dovolit,“ nahodil jsem udičku.
„Začínáš mě zajímat, Pavlíku.“
„Asi je to na osobní setkání. Mám za tebou přijet do studia?“ nabídl jsem se.
„Nemám už studio.“
Ta odpověď mne překvapila. A trochu mi dělala čáru přes rozpočet.
„Co se stalo?“
„Bytná nám dala k poslednímu výpověď,“ zabručela smutně.
„Však jsi říkala, jak spolu dobře vycházíte?“ podivil jsem se.
„Jo, ale celý barák se bude z gruntu opravovat.“
„Takže se budete stěhovat?“
„Rádi bychom, ale zatím nemáme kam. Nejsem schopná najít nic, kam bychom se vešli a zároveň si to mohli dovolit,“ posteskla si. „Ceny jsou příšerné, realitní bublina v nejhorším.“
„A co vlastně hledáš?“
„Nejlíp starobylý sklep, na klienty to dobře působí. A není odtamtud nic slyšet. Nějaké zázemí, sprcha a tak. Čím větší tím lepší, docela se nám daří a tři mučírny jsou někdy málo,“ vypočítávala. „Ale tak nějak, beru, co je, všechno mám sbalené a pokud se nestane zázrak, postěhuju do příští týden někam do skladu.“
„Možná…“ zamyslel jsem se. „Možná bych o něčem věděl. Velké je to dost, ale dost spartánské, zejména ta koupelna.“
„Stačí mi, když tam bude voda a elektrika. Nepotřebuju koupelnu s mramorem z Carrary,“ radovala se. „Co pro to musím udělat?“
„Sejít se ohledně téhle zakázky,“ odpověděl jsem.
„Kdy a kde?“ zeptala se natěšeně.
„U mne v kanclu, kdykoliv se ti to hodí. Ale bez zbytečného odkladu.“
„Za třicet minut jsem u tebe,“ práskla mi telefonem.
Nakonec to trvalo pětačtyřicet.
„Tady zaparkovat, to je o nervy. Všude parkovací zóna. A nádavkem směrové tabule a betonové zábrany. Jediné, co tady chybí jsou protipěchotní ježci,“ prskala. „Toho vašeho Čižinského bych chtěla dostat pod ruku,“ vzpomněla nelichotivě našeho starosty. „S radostí mu dám lekci pro bono publico. Třeba ho pověsím za koule,“ nabízela ochotně. „Mám na to ve stropě takovej pěknej hák a humbler. Teda nemám,“ posmutněla. „Hák jo, ten je tam furt, ale humbler je sbalenej v nějaký krabici a ani sami bohové nevědí ve který. Ale je pěknej, kovovej, zamykací,“ libovala si při představě, jak jej aplikuje na našeho voleného zástupce. Já jsem neměl odvahu zeptat se, co to takový humbler je, napadalo mne jenom něco s cirkusem Humberto a soudil jsem, že to nejspíš asi nebude pravda.
S firmou jsem zdědil barák, ve kterém sídlila. Onen letenský činžák. Přesněji: firma, která dům podle katastru vlastnila, nikdy nebyla předmětem dědického řízení. Řádně jsme jí platili nájem a neměla s námi vůbec nic společného. Patřila anonymní firmě z Karibiku. Ale já jsem věděl, jak tu firmu ovládat. Nedávno jsme dokončili rekonstrukci domu. V podkroví jsem si nechal udělat byt, ale sklep byl zatím prázdný.
Madam Angel, říkejme jí tak, je to jméno stejně dobré jako jakékoliv jiné, se nad ním rozplývala.
„To je super atmosféra, tohle. To bude romantická mučírna. A ani tady není vlhko a zima. Jak to děláš?“ zeptala se.
„Podlahové vytápění,“ odvětil jsem.
„To je super, nám klienti často chodí bosí,“ radovala se. „A ta koupelna! Ta koupelna!“
Koupelna jí učarovala nejvíc. Což mě překvapilo, protože to byla absolutně nejošklivější místnost. Holé stěny a podlaha, jenom za zemi kachlíčky a odtok. Nepočítal jsem s tím, že by ji někdo jako koupelnu skutečně využíval, bral jsem ji jako technickou místnost, když už je tady zavedená voda…
„No, počítám, že tam budeš potřebovat dát sprchový kout a takové věci, ale říkala jsi…“
„No, možná pro některé hodnější klienty tam tu sprchu dám,“ přerušila mne. „Ale ta hadice! Vždycky jsem chtěla mít prostor, kde bych mohla na klienty stříkat ledovou vodu z hadice.“
„Inu, tisíc lidí, tisíc chutí.“
Plácli jsme si docela rychle. Na nájmu tratit nebudu a mít dodavatelku rovnou pod nosem se může hodit. Reichlův požadavek nebyl zdaleka ojedinělý. A diskrétní adresa s diskrétní výmluvou pro důvod návštěvy se jim bude líbit.
„Ten scénář není nic extra. Takových dostávám pár každý měsíc. Ale házím je rovnou do koše. Nikdo nemá prachy na to, aby to doopravdy realizoval,“ ušklíbla se. „Jsou to jenom masturbační fantazie. Vydranděj si netopejra jak to píšou a šlus.“
„Tenhle na to prachy má,“ ujistil jsem ji. „S tím netopejrem se ho budeš muset zeptat sama, v rámci toho výslechu.“
„No když myslíš,“ zněla pochybovačně.
„Nemyslím. Vím,“ ujistil jsem ji sebevědomě. Částka, kterou předběžně zmiňovala, v rozpočtu našeho klienta neznamenala vůbec nic.
„Holku seženu, Eva je switch a tohle se jí nejspíš i bude líbit. Nějakýho mladýho hřebečka seženu taky, to je jenom otázka peněz.“
„A diskrétnosti, nezapomeň na diskrétnost,“ připomněl jsem.
„Když na to přijde, v téhle roli může mít masku přes hlavu a uvidí prd,“ odmávla moje výhrady. „Nebo jestli chceš, můžeš si ho zahrát sám,“ vycenila na mne zuby.
„Blázníš? Já a mladej hřebeček?“ vyděsil jsem se.
„No, pravda, u tebe je to spíš na koňskýho řezníka,“ odtušila a já se trochu urazil. Tak hrozné to se mnou snad nebylo.
– – –
Pamatujete se, jak jsem říkal, že za přiměřenou cenu umíme zařídit cokoliv, co je legální? Lhal jsem. Pro správné klienty dokážeme zařídit i to ostatní. To, co jsem právě zařizoval, patřilo do kategorie, která byla technicky vzato tak trochu nelegální a prakticky vzato tak trochu u hubu.
Ale můj kontakt, který se v pokročilém věku dal na fitness a vlastnil školu moderních bojových umění, se takových výzev nikdy nezalekl.
„Hlavně si pamatuj,“ kladl jsem mu naléhavě na srdce, „že mu nesmějí doopravdy ublížit. Znám ty tvoje raubíře!“
„Neboj,“ chlácholil mě. „Osobně na ně dohlédnu.“
„Ty se toho chceš zúčastnit osobně?“ podivil jsem se.
„To si jako myslíš, že si takovouhle věc nechám ujít? To bude super akce století,“ rozplýval se. „To víš že u toho budu osobně.“
Dost času jsem strávil tím, že jsem najímal různé věci. Je neuvěřitelné, co všechno si můžete pronajmout, když se budete dostatečně snažit.
– – –
Sedmičkového bavoráka předjela černá dodávka a okamžitě začala blikat červenými a modrými světly. Na transparentu za zadním oknem se střídaly nápisy POLICIE – NÁSLEDUJ MĚ – FOLLOW ME.
Řidič za volantem BMW procedil mezi zuby něco o švestkách zasranejch a že tak rychle snad zase nejel, ale poslušně následoval dodávku na odpočívku. Jeho pasažéra na zadní sedačce to nezajímalo, ani nezvedl hlavu od mobilu. Dopravní kontroly se ho netýkaly. Odpočívka byla normálně zavřená závorou, ale závora byla výjimečně zvednutá. To obvykle znamenalo nějaké rozsáhlejší dopravní dobro.
Nápis se změnil na POLICIE – STOP a dodávka zastavila. Z místa řidiče vystoupil podsaditý ramenatý policista v čerňákách s hustými černými vousy a z druhé strany vysoký policista s krátkými špinavě blond vlasy, který byl naopak hubený jako lunt.
„Dobrý den, pane řidiči, silniční kontrola. Prosím předložte řidičský průkaz a doklady od vozidla.“
Řidič předal policistovi řidičák a složku s papíry od vozu.
„Pane řidiči, prosím, vystupte si.“
Pasažér na zadním sedadle zvedl hlavu od mobilu. Tohle běžné nebylo. Řidič ale poslechl. Blonďatý policista vytáhl zbraň.
„Odkdy policie používá tlumiče?“ pomyslel si pasažér, Jaroslav Reichl mladší. Víc ale nestihl, protože se ozval výstřel – i přes tlumič dost hlasitý, nevěřte detektivkám – a řidič se zhroutil k zemi a na hrudi mu vykvetl červený flek.
Reichl zpanikařil, ale černovousý prudce otevřel zadní dveře BMW a blonďatý zručně a rychle přeřízl bezpečnostní pás a bez cavyků vytáhl mladíka z vozu a namířil na něj pistoli.
„Na zem. Lehni si na zem, hned! Lehnout!“ zařval na něj. Hlas byl překvapivě ženský. Reichl vyděšeně zíral do tváře, která sice měla výrazné lícní kosti, ale jednalo se o tvář ženskou. „Lehni, povídám,“ zařvala na něj znovu. Když se k ničemu neměl, podrazila mu nohy a spoutala mu ruce za zády policejními pouty. Někdo jiný mu do pusy vrazil roubík a zajistil ho lepicí páskou. Pak mu přetáhl přes hlavu jakýsi pytel, zvedl ho nepříliš něžně ze špinavé země a dílem ho odvedl, dílem odnesl do dodávky. Ta se zahvízdáním kol okamžitě vystartovala. Celá akce netrvala ani minutu.
Řidič BMW se se širokým úsměvem zvedl ze země. A rozepnul si zakrvácenou košili. Vysoká policistka na sobě už neměla uniformu, ale tričko s duhovým jednorožcem a nápisem „we are all gonna die“. Podávala mu ručník a jinou košili.
„Omlouvám se, ale ta košile je na vyhození, ta umělá krev prakticky nejde vyprat.“
„To nevadí, za tu srandu to stálo. Nevím, o co jde a stačí mi, že to posvětil šéf, ale bylo to fakt super, chvíli jsem se skoro bál.
„To mě těší,“ zazubila se blondýna. „To je všechno, co od vás budeme potřebovat, můžete se vrátit domů a děkujeme vám.“
„Jak jsem říkal: nevím, o co jde, ale kdykoliv budete něco takového potřebovat, jsem vám k službám.“
– – –
„Máme průšvih.“
To jsou slova, která v telefonu nepotěší nikdy. A když máte rozjetou složitou akci, tak potěší ještě o to méně.
„Co se stalo?“
„Ota si zlomil nohu. Teď volal z Bulovky. Je mimo hru.“
„Doprdele,“ ulevil jsem si. „A máš nějakého náhradníka? Měl to celý řídit.“
„Nemám, bohužel. Ota je jedinej z těch co znám, co je to schopnej uhrát a má nějakou autoritu. Napadá mne…“ na chvíli zaváhala. „Jedině že bys to zahrál ty. Když už nic jiného, znáš scénář.“
„Takže koňský řezník už neplatí,“ ušklíbl jsem se do telefonu.
„To bylo na hřebečka. Tohle je Master. To zvládneš,“ uklidňovala mne.
„No. Já nevím, nic mi to neříká,“ váhal jsem. Ale musel jsem uznat, že co říká má hlavu a patu. Jestli nemáme náhradu, potřebujeme někoho, kdo zná celý plán. A Rajchl mladší mě nezná, nikdy mě neviděl. Může to poznamenat naše budoucí obchodní vztahy, až převezme firmu… anebo taky nemusí a pokud nikoho neseženu, poznamená je to určitě teď hned.
„Nemusí. To zvládneš. Všechno budu dělat já, Eva a Petr. Ty budeš jenom rozkazovat a tvářit se drsně. To ti půjde.“
„No, co se dá dělat, nic jiného nestihneme. Jdu dolů.“
– – –
V zimě se stmívá rychle, takže když dodávka dojela na místo určení, byla už tma. Ale Letná nikdy úplně neusíná a těch pár metrů od auta k domu byla nejriskantnější část celé operace. Parkovací místo si zajistili klasickým letenským trikem: pár židlí, mezi nimi provaz a cedule „STĚHOVÁNÍ“ je tradiční neformální leč respektovanou formou záboru veřejného prostranství.
Podsaditý vytočil číslo, řekl „jsme tady“ a zavěsil, aniž by čekal na odpověď. Trvalo jenom pár desítek sekund, než se otevřely domovní dveře. Podsaditý, který na sobě už taky neměl policejní uniformu, kývl na své dva parťáky. A zase to šlo ráz na ráz. Rychle vyskočili z auta, otevřeli posuvné dveře dodávky, vytáhli spoutaného Rajchla s kuklou na hlavě a zkušeně ho dostrkali do otevřených dveří domu a pak dolů, do sklepa. Když jsem je přitom pozoroval, nemohl jsem se zbavit dojmu, že něco takového nedělají poprvé. Celé to bylo naprosto profesionální a zajatec byl na ulici jenom pár sekund a nikdo ho neviděl. Podsaditý s kolegou ho dílem snesli, dílem shodili ze schodů a zavřeli do cely. Od chvíle, kdy na něj blonďatá policistka zařvala, aby lehnul, na něj nikdo nepromluvil ani slovo. Cítil, jak mu povolují pouta na rukou, pak se ozvalo bouchnutí dveří.
Chvíli mu trvalo, než se odvážil stáhnout černý pytel, který měl přes hlavu. Byl v malé místnosti bez oken, asi tak tři krát tři metry. Měla šedě omítnuté stěny a kachlíčkovanou podlahu. V jednom rohu stála záchodová mísa bez prkýnka, ve druhém byl kohoutek s hadicí a v podlaze odtok. Na stěně bylo umyvadlo. Na stropě visela z drátů holá jasně svítící žárovka a v rohu byla bezpečnostní kamera. To bylo, co se týče vybavení místnosti, všechno.
Opatrně se snažil si sundat roubík, ale zjistil, že s lepicí páskou je to úplně stejně jako s náplastí: když se to snažíte udělat opatrně, bolí to mnohem víc. Nakonec si pásku strhl. Obličej si umyl v umyvadle a zjistil, že teče jenom studená voda.
Všechno to bylo syrové. Ano, bylo to podle scénáře, který sám napsal, který si vysnil a nad kterým mnohokrát spokojeně masturboval a dosáhl orgasmu. Ale když to teď zažíval, bylo to jiné. Doopravdy. Syrové. Představoval si, jak to bude vzrušující ale teď erekci rozhodně neměl. Rozhodilo ho, jak zastřelili jeho řidiče. Nevěděl, kdy se ho chystají „unést“, ale čekal, že to bude tehdy, až bude sám, ne až pojede s řidičem. Nafejkovali jeho smrt? Ale to by do toho musel být zasvěcený, hrát to. A to si nedovedl představit. Ale ta druhá představa byla ještě horší. Byli to vůbec oni? Jeho otec měl hodně nepřátel, kteří mohli znamenat doopravdy ohrožení. Proto měl řidiče, který byl zároveň jeho ochráncem. Co když to celé bylo doopravdy? Začal se trochu třást a musel se posadit na záchodovou mísu.
Nevěděl, kolik času uplynulo. Zdálo se mu, že v té místnosti tráví snad celé hodiny.
– – –
Ve skutečnosti to bylo něco přes dvacet minut. Tolik času jsme potřebovali, aby se blonďatá „policistka“ postarala o jeho řidiče, zavřela závory na odpočívce, dojela do nového studia Angel a převlékla se zpět do policejní uniformy. Nechali jsme ho ještě chvíli „uzrát“. Půl hodiny je zatraceně dlouhá doma, když jste sami zamčeni v místnosti, nemáte co dělat a nevíte, co s vámi bude. Pozoroval jsem ho na obrazu z kamery. Chvíli chodil jako lev v kleci, pak se posadil na mísu. Pak zase chodil.
Mladý Reichl mi byl pozoruhodně nesympatický od pohledu. Věděl jsem, že je profesionální syn, ale doslova na to i vypadal. Byl jsem zvědav, jak dlouho vydrží.
Zmáčkl jsem PTT tlačítko na displeji mobilu a řekl jsem: „Svlékni se donaha a stoupni si ke stěně proti dveřím, ksichtem ke zdi. Ruce za hlavu, nohy rozkročené.“ Pustil jsem tlačítko a zpráva se přehrála z miniaturního reproduktoru kamery. S uspokojením jsem sledoval, jak sebou Rajchl cuknul a rozhlížel se, než mu došlo, odkud zvuk vychází.
Ohlédl se po kameře, chvíli váhal, ale pak se začal svlékat. Pokračoval, dokud na sobě neměl jenom trenýrky a hodinky. Pak se postavil na určené místo. Po chvíli si uvědomil, že má hodinky, ty si sundal a položil je na umyvadlo. Očividně váhal, jestli si má nechat trenýrky, ale nakonec se rozhodl že ano. Jeho škoda. Vrátil se do pozice.
V angličtině existuje slovo, které nemá český ekvivalent. Nondescript. Neznamená to nepopsatelný, ale průměrný, šedý, ničím nepozoruhodný. Na mladého Reichla sedělo naprosto přesně. Nebyl ani malý ani vysoký, ani tlustý ani hubený, ani hezký ani ošklivý. Měl neurčitě hnědé vlasy. A byl tak nějak na půl cesty. Jediné, co ho trochu odlišovalo od naprosto průměrného středoevropského samečka druhu homo sapiens sapiens ve věku 25 let bylo tetování na rameni. Měl tam cosi, co vypadalo jako tygr a vůbec se to k němu nehodilo. Jestli něco nebyl, tak divoká a lítá šelma. Jeho otci bych toho tygra věřil, ale u něj jsem předpokládal, že si ho prostě náhodně vybral z katalogu v tetovacím salónu, když se rozhodl, že si nechá udělat tetování.
„Tak pro něj běžte,“ kývl jsem na pořízka a krátkovlasou blondýnu, kteří na sobě už zase měli policejní uniformy.
O chvíli později jsem na kameře viděl, jak sebou Reichl cuknul, když se dveře rozletěly dokořán. Pořízek ho trhnutím za rameno otočil směrem k sobě.
„Tohle podle tebe znamená donaha,“ zařval na něj tak, že jsem to slyšel dřív v reálu než ve zpožděném zvuku z kamery.
Reichl cosi řekl, ale tak potichu, že jsem nezaznamenal, co to bylo. Blondýna nezaváhala a dala mu facku. Hřbetem ruky a bylo to spíš šokující a ponižující než bolestivé.
„Ptát se budeme my!“ zakřičela na něj. Zíral na ni s otevřenou hubou. „On mě prostě poslouchat nebude,“ řekla konverzačním tónem a dnes již podruhé mu podkopla nohy, takže se složil na podlahu.
Pořízek i blondýna byli z Tomášova kádru bojovníků. Nevím, jaké bojové umění dělali, ale očividně to dělali dobře. A očividně si to užívali. Oba byli nadšení z toho, že budou asistovat při SM hrátkách, když jsem jim tuto možnost nabídl. Oba tvrdili, že jim to nic neříká, ale že si to rádi užijí čistě nesexuálním způsobem, někoho šikanovat.
Pořízek vytáhl z pouzdra u pasu nebezpečně vypadající nůž a sklonil se k Reichlovi. Ten to nervově nedal a začal ječet. Policajt mu ale jenom přeřízl pásek trenýrek a pak z něj jediným pohybem serval zbytek a zahodil ho do kouta. Policajtka ho zvedla, zkroutila mu ruce za zády a vystrkala ho z místnosti.
Provedli ho krátkou chodbou a dovedli ho do mučírny, jak tomu Angel říkala. Byla to poměrně velká místnost s nízkým klenutým stropem, která nebyla nijak zvlášť dobře osvětlená. Její stěny se ztrácely v šeru a dávaly tušit, že se tam nachází nemalé množství pozoruhodně nepohodlně vypadajícího nábytku. Uprostřed stálo křeslo pro hosta. Masivní dřevěná židle se sbírkou kožených řemenů. Blondýna neurvale posadila Reichla do křesla a pořízek ho přikurtoval řemeny tak, že se Reichl nemohl ani hnout. Pak si oba dva stoupli za něj. Nemohl je pořádně vidět, ale věděl že tam jsou.
Vidět mohl mne a Madam Angel. Domina na sobě měla catsuit z nějakého lesklého materiálu a vysoké boty. Já jsem měl černý oblek, černou košili a krvavě rudou vázanku. Působivější odění se mi narychlo sehnat nepodařilo. Seděli jsme na jakémsi malém pódiu, na dvou zdobených trůnech, jak tomu Angel říkala. Ani jednoho z nás nikdy v životě neviděl.
„Víš, proč jsi tady,“ konstatoval jsem hlasem o které jsem doufal, že zní autoritativně, klidně a chladně nezúčastněně.
„Ne…?“ zaskřehotal náš zajatec.
Ignoroval jsem ho. „Dobře víš proč jsi tady. Chceme jméno. Jedno jediné jméno. Jakmile ho řekneš, jsi volný. Všechno pro tebe skončí. On… taky skončí. Ale to už tě nemusí trápit. Je ti to jasné?“
Jeho úleva byla až groteskní. V ten okamžik mu došlo, že to je doopravdy hra, kterou si vymyslel. Jméno – doktor Horák – byla jeho stopka, safeword. Ve chvíli, kdy ho řekne, znamená to, že toho má opravdu dost a hra skončí. Vymyslel jsem ho já. Zajímalo by mě, jestli jeho vzdělání sahalo tak daleko, aby znal jeho význam.
„A… ano?“ odpověděl nejistě.
Očima jsem ukázal blondýně, která mu vrazila další facku. „Říká se ano pane! Rozumíš?“
„A… ano,“ zaskřehotal. Blondýna se napřáhla k další ráně. „Ano pane!“ vykřikl.
„Vidíš, jak jsi šikovný,“ zle se na něj usmála Angel a k mé úlevě šarádu převzala. „Budeš odpovídat ano pane, ano paní, ne pane, ne paní. Pokud ne, budeš bit. Je ti to jasné?“
„Ano, paní,“ souhlasil náš zajatec.
„Vidíš, jak ti to jde, když se snažíš,“ pochválila ho.
„Svatá inkvizice ve své nekonečné moudrosti před výslechem ukazovala nástroje, které na ně budou použity, pokud nebudou vypovídat,“ zadeklamoval jsem. „My v moderní osvícené době máme víc možností.“ Pokynul jsem a rozsvítila se dvě světla, která odhalila u stěn místnosti dva ondřejské kříže a na nich připoutaného muže a ženu.
Oba dva byli úplně nazí. Žena byla poměrně drobná, s malými prsy, měla dlouhé tmavé vlasy. Muž měl pěkně vyrýsované svaly a celkově vypadal jako vylepšená verze Reichla. Všichni tři ostatně byli podobně staří, něco přes dvacet.
„Začneme zlehka,“ řekla Angel a vytáhla svorky na bradavky spojené řetízkem. Jeden pár připnula na bradavky subince, druhý subíkovi. On to nesl stoicky, ale ona začala celkem roztomile kňučet. Pak vzala důtky a začala oba na střídačku mrskat přes břicho. Občas švihla shora a cukla řetízkem, který spojoval svorky. Když naopak švihla zdola a přetáhla subíka přes koule, trochu mi zatrnulo. Ale Reichlovi se to očividně líbilo. Díval se na ně fascinovaně a začínal mít erekci.
Angel přešla k němu, a i jemu přicvakla na bradavky pár svorek a zatahala ho za řetízek, který je spojoval. Pak ho začala mrskat důtkami, ale moc jí to nešlo, protože seděl v křesle.
„Sundejte ho, dejte mu rozporku a tady ho pověste!“ přikázala pořízkovi a blondýně.
Za chvíli měl Reichl ruce připoutané k rozporce a vytažené nahoru navijákem ke stropu. Angel ho znovu zatáhla za svorky a začala ho mrskat důtkami.
„Tohle je mnohem lepší poloha, dostanu se k němu i zezadu,“ libovala si, a přetáhla ho důtkami po zadku. Přišlo mi, že ho docela šetřila, ale co já o tom vím.
„Tak co, to jméno!“ zahulákal jsem na něj, abych nevyšel ze cviku, ale nezdálo se, že by mě vnímal; rozhodně na to nijak nereagoval.
Angel se začala všem třem důtkami trefovat do bradavek a postupně jim tímto způsobem sundala svorky. Podle jejich reakcí soudě to byl nejspíš docela zapamatování hodný zážitek. A hlavně to byla moje narážka ve scénáři, která jsme s dominou připravili.
„Odveďte je do cel, ať si to mladý pán rozmyslí.“
Reichla bloncka s pořízkem odvedli do cel, zbylí dva odešli do zázemí po svých. Počkal jsem, dokud našeho vězně neuvidím na kamerách a pak jsem šel za nimi.
Subík byl pořád nahý a pil colu, subinka na sobě měla dlouhé tričko, ve kterém vzhledem ke své výšce a postavě vypadala jako holčička z internátu, a četla si knížku. Dvacet minut pauza. Přišlo mi to moc, ale Angel mi vysvětlila, že to je záměrné. Že nikdo nedokáže subíka potrápit víc než jeho vlastní představy. „Nejdůležitější sexuální orgán je mozek,“ řekla mi. „Není vlastně důležité, co mu fyzicky udělám, ale co se bude dít v jeho hlavě. A čekání je užitečný nástroj.“ Pak mi dala nahlédnout do tajů své profese. „Většinou s tím moc pracovat nemůžu, protože když někdo přijde na hodinu nebo na dvě, moc se s tím nadělat nedá. Ale když máme nějaké věznění na delší dobu, dělám to ráda.“
– – –
„Jméno! Dělej! Řekni jméno a pro tebe to skončilo!“ udeřil jsem na mladého Reichla.
„Nikdy! Nikdy ho neprozradím, třeba si mne zabte!“ zavolal vzdorně.
Panáčkovi se zjevně vrátila odvaha, když bylo jasné, že to je fakt ta hra, kterou si vymyslel. No dobře, uvidíme, jak dlouho mu vydrží. Pro tuhle scénu jsem se totiž musel poučit, co že je to ten humbler. Nabídku osobně si ho vyzkoušet jsem nicméně s díky odmítl.
„Tak jednoduché to mít nebudeš,“ navázala na to Angel. „Na všechny čtyři. Všichni tři,“ uchechtla se.
Jako první se věnovala subíkovi. Na koule mu umisťovala jakýsi kovový udělátor, který byl nepopsatelný v běžném 3D prostoru a vypadal velice nepohodlně. Varlata to, skřípnutá mezi dvě ramena, natahovalo od těla zapřené o nohy a zároveň drtilo, protože na tom na závitových tyčích byla přidělaná kovová destička, pro lepší účinek opatřená ostrými výstupky. Předtím jsem se dozvěděl, že to je ten humbler. Na otázku, proč se to sakra tak jmenuje, se mi dostalo odpovědi, že to je z anglického „humble“, což znamená skromný, zdvořilý nebo také ponížený. Že to prý u mužů tyto znalosti probouzí a podporuje. Tomu jsem docela věřil, i když jsem soudil, že jeden musí mít opravdu vybraný vkus, aby se mu něco takového líbilo.
Aby subinka nepřišla zkrátka, varlat nemajíc, upnula jí Angel na stydké pysky něco, co vypadalo jako dva modelářské svěráky spojené dohromady. Nepochyboval jsem, že příjemné je to asi tak stejně, jako to, co dostal subík.
Když se Reichl neměl k tomu, aby doktora Horáka prozradil, dostal totožné vybavení i on. Humbler, ne svěrák. A aby jim to udělala zábavnější, nechala je Angel všechny tři běhat dokolečka kolem sebe, stoupla si doprostřed s drezurním bičem a pobízela je k větší rychlosti. Když jí to přestalo bavit, tak je zastavila a přidělala jim na řetězu za ty udělátory několikakilové závaží, které za sebou museli tahat.
Při plánování jsem se jí zeptal, jestli to myslí fakt vážně. Že nechceme Reichlovi ty koule utrhnout, že s tím by bylo hroznýho papírování (nemluvě o tom, že by pak nejspíš Reichl starší ty koule utrhnul mně, a to patrně osobně). „Koule vydrží víc, než si myslíš,“ odmávla moje obavy. „Svým způsobem jsou rizikové údery, ale pár kilo zápřahu za varlata ještě nikdy nikoho nezabilo.“ Samozřejmě mi opět nabídla, že pochybnosti mohu rozptýlit tím, že si to osobně otestuji. Nicméně i tuto nabídku jsem s díky odmítnul. Mám se rád.
Když skončilo druhé dějství, odeslali jsme Reichla do cely i s humblerem. Nemohl se pořádně narovnat a šel groteskně zkroucený, což mne velice pobavilo. Asi ve mně nakonec kus sadismu bude.
Dějství třetí začalo se subinkou a subíkem přivázanými na všech čtyřech s vystrčenými zadky na nějaké lavici, která ze všeho nejvíc připomínala nějaké náčiní z posilovny. Později jsem se dozvěděl, že to taky skutečně lavice na posilování byla; spousta fitness náčiní je takříkajíc „zboží dvojího určení“ a průměrný sadomasochista dokáže v obchodech se sportovními, loveckými a jezdeckými potřebami nechat stejně peněz jako průměrný atlet na minimálně krajské úrovni.
Reichla jsme připoutali na o něco složitější konstrukci, které se prý říká výprasková koza. Pokud mu přišlo nefér, že na rozdíl od obou figurantů má pořád na varlatech humbler, nedal to nijak najevo. Což byla známka toho, že je buďto masochističtější nebo chytřejší, než by se na první pohled mohlo zdát. Buďto si to užíval anebo mu bylo jasné, že by si tím nijak nepomohl.
Tohle kolo patřilo výpraskům. Angel si vzala rákosku a začala systematicky zpracovávat zadky jak drobné subince, tak subíkovi. Poměrně rychle se jim zbarvily do červena. Reichla ta podívaná očividně fascinovala a přes nezáviděníhodnou situaci varlat měl zřetelnou erekci. Já jsem měl hezký výhled na subinčin zadek a musím přiznat, že to byl pohled velice hezký. Měla nádherný zadek a já byl vždycky dolňák. Ukázalo se, že pruhy na přitažlivosti zadku neubírají, vlastně spíš naopak.
Angel si Reichlova pohledu všimla a rozhodla se improvizovaně změnit scénář. Místo aby ho mrskala sama, přikázala vysoké blondýně, aby si vzala druhou rákosku a seřezala Reichla sama.
„Ano, paní,“ odpověděla slečna v policejní uniformě, vzala si z vázy druhou rákosku, přešla za Reichla a vyšila mu přes prdel takovou šlehu, že to znělo jako výstřel z postele. Překvapila tím úplně všechny. Nejvíc samozřejmě svou oběť, která nestihla ani zařvat. Ale i mne a Angel, které málem její rákoska vypadla z ruky.
Ve stejném stylu a rychlém sledu mu vysázela dalších asi pět ran. To už Reichl zařvat stihl a dělal to velmi důkladně a velice nahlas. Angel přestala s výpraskem a zavrtěla na blondýnu hlavou a gestem ji přivolala k sobě. Cosi jí krátce naléhavě řekla. Reichl nevypadal, že by si něčeho všiml, zjevně měl svých problémů dost. Blondýna se k němu vrátila a pokračovala ve výprasku, ovšem s podstatně nižší kadencí a intenzitou. Nebo amplitudou a frekvencí, fyzikálně řečeno. Čemuž odpovídaly i poněkud civilizovanější akustické projevy trestaného.
Když měli všichni tři zadky zmalované k úplné spokojenosti Madam Angel, dostali všichni tři do zadku anální kolíky a domina je odeslala do cel se zlověstným slibem, že se jim to bude hodit. Náš zajatec měl pořád jako bonus i ten humbler, ale měl jsem pocit, že to je teď z jeho problémů ten menší.
„Co to do prdele mělo bejt?“ vyjela Angel na bloncku, sotva se vrátila z Reichlovy cely.
„Jak, co? Nikdo mi neřekl, že to mám jenom markýrovat,“ bránila se slečna.
„Markýrovat zrovna ne, ale nemůžeš do někoho bušit jako hluchej do vrat, sakra!“ syčela domina.
„Sorry, já nejsem úchyl jako někdo. Když se řekne seřezat, tak seřezat, ne?“
„No, mně taky přišlo, že to tak nějak šudláš,“ přidal jsem se na stranu blondýny.
Angel po nás vrhla zoufalý pohled, přitiskla si ruce na spánky a nejspíš počítala do deseti nebo tak něco.
„Máte pravdu, je to moje chyba,“ řekla už klidně. „Nejste úchylové, jak jsi tak pěkně řekla,“ kývla na blondýnu, „a tak nevíte, že na někoho nemůžete nastoupit takhle zostra. To nedá nikdo.“ Na chvíli se zamyslela. „No, skoro nikdo,“ upřesnila. „Rozhodně to nedával on. S výpraskem je potřeba začínat celkem zlehka a potom zesilovat, až si na to ten člověk zvykne. Pak toho zvládne víc.“
„My chceme, aby toho zvládnul víc?“ podivila se blondýna. „Já měla za to, že z něj chceme vytřískat odpověď, ne?“
„Ano a ne,“ odpověděla Angel. „Ta odpověď je signál, že už má dost. Říká se tomu stopka. A chceme, aby si to užil, je to platící zákazník.“
„Tohle nikdy nepochopím,“ zavrtěla hlavou bloncka. „Baví mě ho šikanovat, a to přepadení bylo top, ale potom takový cáchy štráchy s tím…“
„Hele, zase musíš uznat, že ne každej je mistr v džu-džitsu jako ty a otřískanej z tělocvičny,“ souhlasil jsem s Angel.
„Krav maga,“ ohradila se blondýna.
„Cožeto?“
„Byla jsem na mistráku v Krav maga. Izraelci, ne Japonci.“
„Mně je to jedno. Prostě na to není stavěnej. Ale to je jedno, řezat ho už nebudeme a šukat ho nebudeš, na to nemáš vybavení,“ uklidnila ji Angel.
„To je škoda,“ řekla smutně blondýna.
„Cože? Chtěla bys být chlap?“
„No, už tak si mě občas pletou. A vždycky jsem si chtěla vyzkoušet strap-on a nikdy jsem neměla s kým...“
„A slíbíš, že ho nepřizabiješ, nenatrhneš a nepoškodíš?“ dožadovala se Angel. „Teda ne moc nebo trvale.“
„Budu se snažit,“ zamumlala blondýna.
„Nechám si to projít hlavou,“ řekla pochybovačně Angel.
„Tak na značky!“ zavelela domina a poslala pořízka a blondýnu pro Reichla.
„Už mne to přestává bavit,“ zaburácel jsem na našeho vězně, sotva ho přivedli. Začínalo mě to bavit. Vstal jsem z křesla, došel jsem k němu. „Podívej se mi do očí!“
Narovnal se, jak mu jenom humbler dovolil, ale pořád to bylo málo.
„Nerozumíš mi, hajzle?!?!“ zařval jsem na něj a chytnul ho za bradu a těch zbylých deset čísel si ho přitáhl. Zavyl jak raněný šakal. „Chci to jméno. Jméno! Rozumíš! Chci to jméno, jinak ti ty koule urvu a narvu do chřtánu, zmrde!“ Pak mě něco napadlo. Ukázal jsem na vysokou blondýnu: „A pak jí řeknu, aby tě seřezala a aby tě tentokrát nešetřila!“
Nevím, jestli se mi to zdálo, nebo jestli v ten okamžik Reichl opravdu trochu zblednul.
„Dejte ho na kozu,“ přikázala Madam Angel.
„A ty se připrav,“ přikázala subíkovi, který spolu se subinkou klečel vedle.
„A ty si klekni tady,“ ukázala subince. „Ať má mladý pán hezký výhled a nenudí se, až ho tady hřebeček bude obdělávat,“ zle se zasmála.
„Protože to tě čeká,“ oznámila Reichlovi. „Ošuká tě do prdele, co se do tebe vejde. A nemusíš mít strach, je dost velkej na to, aby sis toho všiml.“
Měla pravdu. Hřebeček se měl narodit fakt jako kůň, ale příroda si to na poslední chvíli rozmyslela. A erekci měl pořádnou. Angel mu navlékla kondom a vytáhla Reichlovi ze zadku anální kolík.
„Tak se snaž,“ poplácala subíka po zadku.
Snažil se, to je nutné říct. Počáteční zásun udělal poměrně pomalu, ale rychle se dostával do tempa. Ujistil nás, že je profesionál. Že zvládá erekci na povel, to už předvedl (nechápal jsem, jak to dělá). Jeho tvrzení, že se zvládne neudělat libovolně dlouho, ještě na důkaz čekalo.
Reichl ze sebe vyrážel neartikulované zvuky v rytmu přírazů.
Sklonil jsem se k němu: „Jméno!“ zařval jsem mu do ksichtu. „Chci znát to jméno, jinak ho nechám, aby tě tady mrdal až do rána!“
Náš zajatec měl docela výdrž, to bylo nutné mu uznat. Cosi blekotal, ale „doktor Horák“ mezi tím nebylo. Náš najatý subík taky měl docela výdrž, ale bylo vidět, že rychlost přírazů již není tak vysoká jako krátce po začátku. Na chvíli pomohlo, když ho Angel začala pobízet do rytmu rákoskou, ale bylo vidět, že to je pro něj i tak dost vyčerpávající.
Angel přestala s výpraskem a přinesla připínací penis, který podala vysoké blondýně v policejní uniformě.
„PO–MA–LU“ artikulovala bezhlasně a oslovená přikývla.
Pak Angel odtáhla unaveného subíka a Reichl otevřel oči. Přímo ve středu zorného pole měl obrovské jasně rudé dildo na postroji, což v kombinaci s policejními čerňáky, včetně všech možných kapsiček a další výstroje, působilo dost zvláštně. Zvedl zrak k obličeji blondýny, která se na něj zašklebila tak, že i mně trochu zatrnulo, a pomalu si natáhla černé taktické rukavice. Poplácala ho po zpocených zádech a přešla za jeho záda.
„Ne, prosím…“ Začal blekotat. „Já ne…“
Nebylo mu dopřáno pokračovat. Blondýna mu rukama v rukavicích roztáhla půlky od sebe a zasunula do něj připínák.
Je nutné jí přiznat k dobru, že tak činila pomalu. Nedokážu posoudit, jak moc opatrně, ale rozhodně pomalu. A nesmlouvavě. Reichl cosi ječel a blekotal.
Po několika pomalých zásunech ho blondýna chytla za boky a začala zrychlovat.
Pozoroval jsem její šlachovité tělo a uvědomil jsem si, že při své kondici ho ona rozhodně do rána šukat zvládne. Nebo minimálně dokud ji to bude bavit. Podle toho, jak zářila vypadala, že ji to bude bavit hodně dlouho.
U Reichla jsem si tím jist nebyl. Vypadal autenticky… přešle.
„Ne, prosím, prosím, dost, už dost…“ kničel nehezkým hlasem. Ale asi si to na nějaké úrovni užíval, protože doktor Horák nikde.
Poodstoupil jsem od nich a se zájmem sledoval, jak si to užívají. Policistka si zjevně našla svůj rytmus a byla odhodlána v něm zůstat neomezeně dlouho. Přirážela v přísném, neúprosném rytmu jako stroj. O hlavu menšího Reichla držela za zadek tak silně, až jí bělaly klouby. Pomyslel jsem si, že tam bude mít modřiny. On, ne ona.
„Jméno!“ zařval jsem na něj pro forma.
„Nevím,“ kňučel on.
Inu, když chce hrát dál, proč bych jim v tom já bránil? Asi jsem se na první pohled mýlil a baví to oba, pokrčil jsem v duchu rameny.
Policistka na chvíli přestala přirážet, přešlápla si, plácla ho po zadku, opřela se o něj a pak se na něj vrhla ještě s větší vervou.
„Jméno, zmrde!“ zařval jsem na něj.
Reichl se rozbrečel. Nezabralo to ani na ni, ani na mne. S očividným vypětím všech sil se na chvíli uklidnil a zhluboka funěl. Pak přestal dýchat a já dostal strach, jestli se mu něco doopravdy nestalo. Zavřel oči.
A pak zařval: „Prosím, dost! Já jsem to zkurvený jméno zapomněl!“
Tentokrát se jako hlavní chod podával pečený mufloní hřbet s omáčkou z černého piva. A u dezertu – hruška pošírovaná v červeném víně s badyánem – jsem dostal pořádně naditou obálku.
Jak zákazník, tak… řekněme „konečný příjemce“ byli zcela spokojeni. Byla spokojená i vysoká blondýna, která si s Madam Angel domlouvala stáž, že by si rozšířila obzory. A já jsem měl hádanku pro sfingu na oplátku. Co je humbler určitě vědět nebude.