K napsání této povídky mě přivedla jedna fotka mé kamarádky na koni, který se skutečně jmenoval Vichr. Dal jsem ji na Facebook a napsal k tomu pár odstavců. A mlelo se mi to v hlavě tak dlouho, až jsem to musel dopsat celé. Uznávám ale, že mi to trvalo déle, než jeden rok a jeden den. Ostatní fotky najdete na mém webu.
„Pfujtajxl,“ odplivl si čeledín a pro jistotu udělal znamení kříže. „Pámbů s náma a zlý pryč.“
Neměl z ní dobrý pocit. Nebyla velká, sahala mu někam k hrudníku. Ale šel z ní strach, jako z každé bosorky. Takovým je dobře se vyhnout. Pravda, někdy bylo potřeba vyhledat jejich pomoc, ale každý soudný to bral až jako poslední možnost a jinak se čarodějkám vyhýbal. A čeledín se za soudného považoval, takže se přežehnal, když mu překřížila cestu a doufal, že už ji víc v životě neuvidí.
„Co jsi to říkal, chasníku?“ otočila se čarodějka a upřela na něj zrak. Uvědomil si, že má modré oči. Snědá, s černými vlasy, ale světlé modré oči vypadaly, že mu jimi vidí až do žaludku.
Začal koktat a nevěděl co říct. „Já... Paní... Ctihodná...“
„Potřebuješ naučit úctě. A poslušnosti. Může ti to být jenom ku prospěchu.“
Vztáhla k němu ruku.
„Budeš mi sloužit. Jeden rok a jeden den mi budeš sloužit, aby ses naučil, jak se máš chovat k čarodějce.“
Udělala jakési gesto rukou. Svět se na chvilku rozmazal. Čeledín se začal… zvětšovat. Když svět přestal být rozmazaný, stál na jeho místě mladý štíhlý kůň a na zemi u jeho nohou se válely roztrhané zbytky oblečení. Trochu se třásl, asi strachem, ale když ho modrooká čarodějka pohladila po hřívě a po krku, byla překvapivě jemná. Pak se zasmála. „Buď poslušný a učenlivý a dobře se ti povede. Pamatuj: jeden rok a jeden den jsi můj.“
Ještě něco zamumlala a v ruce se jí objevil provaz, který jako by slabě světélkoval. Navlékla ho svému novému koni kolem krku a jemně zatáhla. Hřebec se vydal naznačeným směrem, i když poněkud toporně, jako by nevěděl, co si má počít s tolika nohama, nebo jako kdyby napůl spal. Čarodějka se rozhlédla, ale kolem neviděla nikoho, kdo by jí věnoval pozornost a celé to trvalo jenom malou chvíli. Zatáhla ještě jednou a následována hnědákem jižní branou odešla z města. Nikomu nechyběla. Ostatně, bosorkám je lepší se vyhnout. A pro jistotu nechat i jazyk za zuby.
Hřebec se odrazil a prudce se vzepjal na zadních. Nepomohlo to. Rozběhl se tak rychle, jak mu prostor lesní mýtiny dovolil a pak prudce zastavil, a ještě vyhodil zadníma nohama. Bez úspěchu. Ta zatracená čarodějnice na jeho hřbetě seděla jako přibitá a nemohl se jí zbavit, ať dělal co dělal. A ještě se smála a vypadala, že se jeho marným snažením docela baví.
„Máš kuráž a sílu. Líbíš se mi,“ řekla mu. „Platí, co jsem ti slíbila: dobře mi služ a dobře se ti povede.“
Kůň jí neodpověděl. To, ostatně, dělali jenom hodně zřídka. Stál a zhluboka oddechoval, boky zbrocené potem.
„Budu ti říkat Vichr,“ rozhodla se. „Myslím, že budeš rychlý. A taky teda tak funíš,“ ušklíbla se a pobídla ho patami.
Ani se nehnul.
„Dělej!“ zavrčela na něj jeho jezdkyně a důkladně ho po zpoceném zadku přetáhla jezdeckým bičem. „Dělej, hajtro neřádná,“ křikla na něj a vyšila mu dalších pár ran.
Hřebec jí posloužil takovým odpichem, že horší jezdkyně by ze sedla sletěla jako zralá hruška. Čarodějka ale ne, pořád mu seděla na zádech jako přilepená, a ještě spokojeně zavýskla: „Tak se mi to líbí, hoooodný koníček! Hodný Vichr!“ pochválila ho. Když se přiblížili okraji palouku, jemně zatáhla za otěže. Ignoroval to. Napadlo ho, že s ní uteče do lesa mezi stromy a pokusí se ji sundat o větev. Nebo cokoliv.
Ostře ho vzala za hubu a kovové udidlo se mu zařízlo do koutků a zatlačila na citlivé dásně. Hlava se mu stočila doprava a neměl jinou možnost než zatočit na kruh.
„Hodný Vichr!“ pochválila ho. To ho naštvalo snad ještě víc než rány bičíkem. Bylo to… blahosklonné. Ponižující.
Vzdal to. Na chvíli. Musel nabrat síly. Ze zuřivého cvalu zpomalil do klusu a potom do kroku, a nakonec se zastavil. Černovlasá chvíli nic nedělala a pak tiše a elegantně sklouzla z jeho sedla a poplácala ho po zpoceném krku.
Vycítil svou šanci, posbíral zbytky sil a největší možnou rychlostí vystartoval v úmyslu zmizet mezi stromy.
Když narazil do neviditelné bariéry, bylo to, jako kdyby do něj udeřil blesk. Dokonce se i svým způsobem zablesklo, když se dokonalý kruh ohraničující mýtinu na chvíli zaleskl modrobílým světlem. Hřebci se podlomily nohy a svalil se na zem. Čarodějka k němu bez velkého spěchu přišla.
„Ještě chvíli takhle blbni a zlomíš si nohu. A to u koně vyléčit neumím ani já.“
Vyhrabal se na všechny čtyři a vystartoval po ní zubama. Když jeho čelisti scvakly, bylo to naprázdno. Čarodějka stála uprostřed mýtiny. Neměl tušení, jak se tam tak rychle dostala.
Zafrkal a rozběhl se proti ní, s hlavou skloněnou, jako kdyby byl býk, který ji chce nabrat na rohy. Nezpomalil ani trochu. Ani když proběhl přímo skrz ni, nebo snad jenom její obraz uprostřed mýtiny. Zmateně se zastavil. Stála zase na okraji a výsměšně se na něj šklebila.
Nevěděl, co má dělat. Ta zatracená čarodějnice byla vždycky o krok před ním. Příliš rychlá. Nepřirozeně rychlá. Jak má bojovat s někým, kdo obcuje s ďáblem, do háje?
„Když chceš běhat, tak můžeš. Ale jak budu chtít já. Já mám času dost. Rok času, Vichře. Rok a den!“
V ruce se jí objevil bič s dlouhou rukojetí a ještě delším šlahounem. Vyhnala ho od sebe, na obvod kruhu.
„A trap, makej!“ pobídla ho. Když se k ničemu neměl, do zadku se mu zakousl dlouhý bič. Chca nechca se musel dát do pohybu.
Nevěděl, jak dlouho ho tam honila. Hnala ho ve cvalu co to šlo. Občas mu do cesty postavila zářící zeď a musel se rozběhnout opačným směrem. Potom stačilo, když mu změnu směru ukázala bičem. Když se jí zdálo, že zpomaluje, přetáhla ho lonžovacím bičem po zadku a zadních nohách, pálilo to jako čert.
Už to nezvládal. Neměl sílu. Znovu zpomalil. Ať si ho třeba umlátí, duši vypustí tak jako tak. Čekal na další kousnutí biče, ale to nepřišlo.
„Hoooou, hoooou,“ broukla na něj černovlasá. „A stůůůůj, prrr, koníčku,“ přikázala mu. Zastavil se, skoro vděčně.
„Vzdej to. Nade mnou nevyhraješ. Jsem rychlejší. Jsem silnější. Ne takovým způsobem jako ty, ale jsem chytřejší, a to v mém světě znamená totéž. Na rok a den jsi můj a budeš poslouchat. Nakonec ano. Všichni nakonec poslechnou. Čím dřív to pochopíš, tím snazší to pro tebe bude.“
Natáhla ruku, pohladila ho po plecích, po kohoutku.
„Opravdovému koni bych tohle neudělala. Ale ty jsi chytřejší.“ Na chvíli se odmlčela. „O něco. Dost na to, abys věděl, co se po tobě chce, každopádně. Já tohle vydržím dělat déle než ty, věř mi. Nebude to poprvé ani naposledy.“
A zle se na něj ušklíbla.
„A když na to přijde, pokud budeš moc vzpurný, můžu z tebe nechat udělat valacha. A až tvůj rok služby skončí, ty koule ti zpátky nenarostou. Tak si to dobře rozmysli.“
Neodpověděl. Nikdy neodpověděli. Její koně nikdy neodpovídali.
Ale poslouchal. Její koně nakonec vždycky poslouchali. Naučil se, že jeho jezdkyně je sice přísná, ale dobře se o něj postará. Nikdy neměl hlad, s otěžemi byla jemná, po práci ho vždy pečlivě vyhřebelcovala a nechtěla po něm víc, než na co stačil.
Ve skutečnosti byla jeho služba poměrně snadná. Drobnou čarodějku unesl na hřbetě snadno a hmotného majetku mnoho neměla. Po většinu času se loudali krokem od vesnice k vesnici, kde zrovna potřebovali její pomoc.
Protože ona pomáhala, jak s překvapením zjistil. Čarodějnice byl podle pověr i nedělních kázání plémě nečisté, protivící se zákonům lidským i božím. Jenomže čas od času se stalo, že lidem nic jiného nezbylo. Kdy byli všichni s rozumem v koncích a běžné prostředky nepomáhaly. Těžké porody. Nemoci. Úrazy. Lidí i zvířat. Když zkušení felčaři říkali, že tady nezbývá než se modlit a kněží posílali pro felčara. Pak přišli za ní. „Ctihodná…“ prosili. A ona přišla. Vždycky. Bez ohledu na to, jak děsivě nemoc vypadala, jak beznadějné se to zdálo.
Nezachránila všechny. Někdy nepomohlo ani bejlí, ani tajemné přísady z čarodějčiny zdánlivě bezedné brašny, ani zaříkání, ani kouzla. Pak byla smutná.
„Nemůžu. Nemůžu mu dát víc. Už ve mně víc nezbývá. Můžu mu jenom zatlačit oči. Anebo tu službu budete muset prokázat vy nám oběma. Neumím zázraky.“
Že by obcovala s ďáblem, to neviděl. Většinou byla prostě sama, to je úděl čarodějky. Ani si nevšiml, že by trávila studny, uřkla dobytek nebo sesílala kletby. I když tím posledním si úplně jist nebyl. Ženským od outěžku pomáhala a plod vyháněla, to měl fráterník pravdu. Jenomže, když viděl, jaké to po něm chtěly a proč, většinou by dítě jenom do neštěstí přivedly.
A když to bylo opravdu zlé, promluvila si s jejich muži. Proto si nebyl jist těmi kletbami. Protože i chlapi jak hora, brunátní a nařvaní, když si s nimi na slovíčko zaskočila ženská, kterou by jednou ranou pěstí zarazili do země, byli bledí a podivně zamlklí, když odcházela. A pokud nějakého takového navštívila víc než jednou, stávaly se jim… věci. Někteří je i přežili, ale ti začasté vypadali, že by možná opačný výsledek brali jako milosrdnější. Jeden sebral dost odvahy, aby jí to vyčetl. „Každý má nějaký smysl života,“ řekla mrzákovi. „Ty budeš sloužit jako odstrašující příklad.“ A pak nasedla na svého koně, pobídla ho do kroku a odešla z vesnice, aniž by se ohlédla.
Ne vždycky kráčeli loudavým krokem. Když ho pojmenovala Vichr, měla pravdu. Bavilo ho uhánět rychleji než vítr. Líbilo se mu to. Líbilo se mu, když ji mohl mít na hřbetě a tryskem uhánět, s vlající hřívou, ocasem a jejími vlasy. Jak zjistil hned na začátku, byla dobrá jezdkyně. Nepřekážela mu, naopak mu pomáhala, svým pohybem, sedem. Pomohla mu odskočit ve správný okamžik, aby ladně přeletěl kládu, která byla přes cestu, nebo potůček, který se najednou objevil v lese.
A pak se zastavili, ona se natáhla pro jablko ze stromu a ukousla z něj.
„Hodný koníček. Šikovný Vichr, šikovný,“ pochválila ho. „Mám tě ráda,“ usmála se na něj. „Jsi nejlepší kůň, jakého jsem kdy měla. Na, zasloužíš si to,“ dala mu zbytek jablka.
Jednoho večera se utábořili na kraji lesa. Čarodějka rozdělala oheň jediným gestem – plameny vyskočily, jako by poslouchaly její příkaz. Sedla si k nim, opřela se zády o sedlo a dlouho mlčela, dívala se do ohně. Vichr stál opodál, přivázaný volně k stromu. Pak se k němu přiblížila, položila mu ruku na krk a promluvila tiše, ale pevně – ne jako někdo, kdo se svěřuje, ale jako někdo, kdo sdílí pravdu.
„Měla jsem jednoho… před lety,“ začala. „Byl stejně vzpurný jako ty na začátku. Hrubý, věčně opilý, bil slabší. Rok a den… a naučil se poslouchat. Dokonce začal být jemný – sám od sebe.“
Usmála se, ale byl to úsměv ostrý jako nůž.
„Když mu rok skončil, vrátila jsem ho do lidské podoby. Čekala jsem, že uteče, jako všichni ostatní. Ale on se na mě podíval a řekl: ‚Díky, ctihodná. Teď už vím, jak se chovat.‘ A odešel. Nazpátek do vsi. Oženil se, měl děti, stal se z něj poctivý člověk. Lidi ho chválili, jak se ‚najednou změnil‘.“
Odmlčela se, pohladila Vichra po hřívě – pevně, ne něžně.
„A já zůstala sama. Zase. Ale víš co? To je cena, kterou platím ráda. Lidi mě potřebují, když je všechno ztracené, a pak se mě bojí nebo mě nenávidí, když jim nedokážu dát zázrak. Já se neskláním. Neprosím o společnost. Beru si koně jako ty – silné, vzpurné – protože je dokážu zkrotit a na chvíli mám někoho, kdo jede se mnou. Kdo vydrží mou váhu, mou rychlost, mou pravdu.“
Podívala se Vichrovi přímo do očí.
„Nejsem osamělá z nouze, Vichře. Jsem osamělá, protože jsem silnější než oni. A ty jsi teď součástí té síly.“
Pak se odtáhla, lehla si k ohni a zavřela oči. „Dobrou noc,“ řekla jen. Vichr stál dlouho do noci a cítil, jak v něm roste něco nového – ne soucit, ale hluboký respekt. Poprvé chápal, že sloužit jí není ponížení, ale čest.
Strávila tam celou noc a z chalupy vyšla s rozbřeskem. Sotva se držela na nohách a podle toho, jak smutně se tvářila, byl to jeden z těch případů, kdy dala, co mohla, pak ještě trochu… a ani to nestačilo. Poslední zbytek sil spotřebovala na to, aby hřebce nastrojila a vydrápala se do sedla. Na to, aby ho pobídla, už jí síly nestačily. Vichr ale věděl, co se od něj čeká, takže si ji srovnal na hřbetě – opatrně, aby mu nespadla – a vydal se z městečka pryč.
Kráčel krokem, pomalu a ona na něm seděla zhroucená, jak bez života. Zabalená do pláště, s kápí staženou přes hlavu. V sedle víceméně spala, jenom léta praxe ji držela nahoře. Nebylo to poprvé, její kůň tohle znal a zažil už několikrát. A věděl, že současně touží být co nejdál od místa svého selhání a současně nezvládne víc než pomalý krok.
Z křoví po straně cesty vyskočili tři chasníci v mišmaši z rezavé zbroje. Ten vprostřed držel kuši, která vypadala, že zažila lepší časy a ti po stranách krátké meče.
„Hele, ochmelka jde domů, snad mu ještě v měšci něco zbylo,“ zavolal ten napravo.
„Peníze nebo život,“ nedal se zahanbit ten s kuší.
Unavená čarodějka si shodila kápi a podívala se na něj unavenýma modrýma očima.
„Nechceš nic z toho, co ti můžu dát,“ zasípala trochu nakřápnutým hlasem.
„Ty vole, bosorka,“ vyjekl ten vlevo. „Včíl sme v řiti!“
Těžko říct, jestli to ten uprostřed udělal schválně nebo se jenom lekl, ale vystřelil z kuše a cukl s ní. Šipka zasáhla čarodějku do ramene a shodila ji ze sedla.
„Nejsme,“ dodalo to odvahu tomu s kuší. „Je nějaká načatá, bijte ji, čarodějnici nenecháš naživu,“ zahodil kuši na zem a vytáhl dýku.
Vichr se vzepjal na zadní a rozběhl se proti lapkům. Toho s dýkou nabral širokými plecemi, aniž by se zastavil, a shodil ho na zem a přeběhl přes něj. Pak se zastavil a obrátil se na jednoho z lapků a oběma zadníma nohama po něm prudce vystřelil. Lapka měl dobré reflexy a skoro se mu podařilo uhnout. Místo do hlavy ho hřebcovo kopyto zasáhlo jenom do zápěstí. Meč se zařinčením spadl na zem, lapka zařval bolestí a dal se na útěk.
Hřebec se otočil a rozběhl se proti zbývajícímu lapkovi. Ten se dal taky na útěk, ale rychlému hřebci stačilo jenom pár cvalových kroků aby ho doběhl. Odrazil se a skočil tak, aby předníma nohama dopadl přímo na muže. Srazil mu vaz. Lapka byl mrtvý dřív, než dopadl na zem.
Vichr se rychle otočil směrem, kterým utekl zbývající loupežník, ale ten se ztratil kdesi v mlází. Kůň zacouval nad čarodějku, která ležela na zemi, aby ji mohl chránit vlastním tělem, ztěžka oddechoval a přemýšlel, co by měl dělat dál. Rád by své paní nějak pomohl, ale nevěděl co by měl dělat ani v lidské podobě, natož jako kůň.
Čarodějka se pod ním začala hýbat a zvedla se na kolena, potom do stoje a opřela se o bok svého koně.
„Na tohle začínám bejt už sakra stará,“ řekla svému koni. Otevřela sedlovou brašnu a vytáhla z ní pouzdro s flakónky. Jeden z nich, s krvavě rudou tekutinou, odzátkovala a vypila. Pak se podívala na svoje rameno a opatrně se ho dotkla prstem. „Snad to zasáhlo jenom sval. A naštěstí je to levačka. Ale i tak to bude síla.“
Odzátkovala jiný flakón, s tekutinou v nezdravě modrozelené barvě. Část obsahu vylila na místo, kde šipka pronikala pláštěm do jejího těla. Pak se posadila na zem a lahvičku pečlivě postavila vedle sebe. Pak vyčerpaně zavřela oči a Vichr se bál, jestli zase neusnula něco takového a trochu poodstoupil, aby na ni lépe viděl.
Čarodějka ale měla oči zavřené jenom pár chvil. Pak je doširoka otevřela, zhluboka se nadechla a vytáhla šipku z rány.
„Kurvááááááááá!“ zakřičela tak nahlas, že se kdesi zvedlo vyplašené hejno koroptví.
„Na tohle jsem fakt, kurva, už moc stará,“ zasyčela znechuceně. Velmi opatrně si zdravou rukou sundala plášť a odhrnula halenu. Pak vzala ze země lahvičku, křečovitě stiskla zuby a nalila celý zbytek zelenkavého lektvaru přímo do rány. Levá ruka jí visela bezvládně podél těla a kůň si všiml, že je zpocená víc než on po pořádně ostrém cvalu.
Zvedla se ze země a postavila se k Vichrově hlavě.
„Děkuju ti, chasníku,“ řekla prostě a pohladila hřebce po hlavě.
Pak se podívala po tělech dvou lapků. Jeden ležel na kraji cesty se zlomeným vazem a druhý přímo v jejím prostředku s hlavou rozdrcenou tam, kde na ni dopadlo koňské kopyto. Stranou se válela odhozená kuše.
„Zachránil jsi mi život. Nezapomenu ti to.“ Znovu ho pohladila, tentokrát po pleci. Když se podívala na ruku, zjistila, že ji má od krve. Pořádně se podívala na hřebce, který měl napříč plecemi ránu, které si ani sám nevšiml. Když narazil do vyvrhela, pořezal se o jeho dýku.
„Měla bych tu mít ještě jeden,“ zamumlala čarodějka. Vytáhla z brašny ještě jeden zelenkavý lektvar a ukázala ho koni. „Pálí to jak sedmero pekel. Ale pomůže ti. Rána se nezanítí a rychle se zahojí. Rozumíš?“
Hřebec sklonil hlavu.
„Nelekni se. Pokus se mi nevykopnout mozek z hlavy, myslím že to pro dnešek už stačilo jednou. Bude to bolet, ale pomůže ti to. Na tři. Jedna…“
Na tři vylila obsah flakónu hřebci na plece. Měla pravdu, pálilo to jako živý oheň. Ale protože na to byl připravený a věřil jí, překonal nával paniky, který mu velel vystartovat a před bolestí utéct. Napjal svaly, ale zůstal stát na místě. Bolest naštěstí ustoupila velmi rychle a Vichr se rychle uklidnil.
„Hodný, šikovný. Šikovný Vichr. Pojďme. Potřebujeme dál.“ Čarodějka se s jistými obtížemi vyškrábala do hřebcova sedla.
Ten den skončili cestu překvapivě brzo, hned v další vesnici dost velké na to, aby v ní byla možnost ubytovat se na noc, nebylo ani poledne. Kůň si pomyslel, že se jeho paní asi potřebuje vzpamatovat ze zranění. Její zelenkavý elixír zabral, řezná rána na jeho plecích byla již sotva znatelná, ale ona vypadala pořád unaveně.
Přesto ho ale odvedla do stáje, odstrojila a důkladně vyčistila předtím, než odešla. Vždycky to dělala sama, nenechávala to na podkoních.
Viděl ji až druhý den ráno. Nasedlala ho a vyjeli z města. Vypadala již znatelně lépe, ale byla podivně zamlklá.
Blížilo se poledne, když nečekaně odbočili z cesty do lesa a došli na mýtinu, která se trochu podobala té, na které zlomila jeho vzdor, když se stal jejím koněm. Tam ho odsedlala a sundala mu i uzdečku. Zvědavě na ni hleděl, co má v plánu.
„Prolil jsi za mne krev, i když jsi nemusel,“ řekla mu. „Cizí, ale i vlastní. Děkuji ti a propouštím tě ze svých služeb, i když nemusím.“
Udělala jakési gesto rukou. Svět se na chvilku rozmazal.
Na místě, kde před chvílí stál mladý štíhlý kůň, klečel na zemi mladý štíhlý muž. Úplně nahý a úplně zmatený. Čarodějka ho chvíli pozorovala. Pak sáhla do sedlové brašny a vytáhla oblečení, které položila před mladíka.
„Proto jsem to neudělala hned na místě, mužské oblečení jsem musela koupit,“ usmála se. „Asi bys nechtěl zůstat nahý.“
„Paní… Ctihodná…“ Slova mu nešla na jazyk snadno, poté co je několik měsíců nepoužíval. „Děkuji vám, ale já bych rád… Rád bych vám sloužil dál, paní.“
„Chtěl bys mi sloužit dál? I když ti nabízím svobodu?“ podivila se čarodějka.
„Ano, paní, chtěl,“ přitakal čeledín.
„A proč?“
Jednoduchá otázka, ale mladík nevěděl, co na ni odpovědět a chvíli mu trvalo, než dal dohromady své myšlenky.
„Řekla jste mi… Řekla jste mi, že mne naučíte úctě. Jak se chovat k čarodějce. A to se vám povedlo. Zjistil jsem, že děláte práci… užitečnou, nutnou a mnohdy nevděčnou. Že co se povídá o čarodějkách není pravda. Dobře jste se o mne starala. Jsem vám za to vděčný. A rád bych s vámi zůstal.“ Odmlčel se. „Viděl jsem, jak vás lidi prosí o pomoc a pak se od vás odvracejí. Nezasloužíte si být sama. Mám vás rád.“
Teď byla řada na čarodějce, aby nevěděla, co má odpovědět. Byla starší, než vypadala a tenhle mladík nebyl první v dlouhé řadě těch, od kterých si vypůjčila rok života, jak tomu říkala. Měla ráda koně. Ale život s ní byl někdy těžký, a proto namísto skutečných koní dávala přednost tomu v něj proměnit někoho, o kom si myslela, že si to zaslouží. Někteří se po roce služby alespoň rozloučili, ale většina prostě v panice utekla. Že by u ní někdo chtěl zůstat, s tím se vskutku nesetkala.
„Chceš se mnou… zůstat? Sloužit mi dál? Jako kůň?“ zeptala se.
„Jako kůň, i jako člověk, to záleží na vás, paní,“ odpověděl čeledín.
Čarodějka chvíli mlčela. Modré oči se jí leskly, jako by v nich tančilo něco, co tam dlouho nebylo – nejistota, možná strach. Pak se zhluboka nadechla.
„Nikdo u mě nikdy nezůstal dobrovolně,“ řekla tiše. „Všichni utekli, jakmile mohli. Někteří se ani nerozloučili. A já… já nevím, jestli to vůbec umím. Být s někým. Ne jako s koněm. Ne jako s někým, koho jsem si vzala na rok a den.“ Podívala se na něj, na nahého mladíka klečícího v trávě, a poprvé v jejím hlase zaznělo něco křehkého. „Ale jestli ty to chceš riskovat… pak to zkusíme. Společně.“
Natáhla ruku a lehce se dotkla jeho čela. Svět se na okamžik rozmazal – ne tak prudce jako při předtím, ale jemně, jako když se probouzíš ze sna.
„Dávám ti tohle,“ zašeptala. „Až budeš chtít, proměníš se sám. Budeš Vichr, kdykoli budeš chtít. Ne proto, že musíš. Ale proto, že to máš rád. Stejně jako já.“
Mladík ucítil, jak se v něm něco usadilo – teplé, známé, svobodné. Věděl, že to dokáže. Že kdykoli bude chtít, ucítí vítr ve hřívě a zemi pod kopyty.
Čarodějka se usmála – tentokrát opravdu, ne výsměšně, ne blahosklonně.
„A teď pojď,“ řekla a podala mu ruku.
Vstal. Poprvé stáli vedle sebe jako dva lidé, jako rovný s rovným. Pak se bez dalšího slova proměnil – sám, dobrovolně. Štíhlý hnědák stál na mýtině, hříva se mu lehce vlnila v větru.
Pomalu, téměř rituálně mu navlékla uzdečku. Tentokrát bez kouzla, jen s jemným tlakem prstů, aby otevřel hubu a přijal udidlo. Vichr stál klidně, hlavu skloněnou, a nechal ji, aby mu zapnula podhrdelník. Pak mu přehodila přes hřbet deku, vyhladila ji dlaní a položila sedlo. Utáhla podbřišník. Opatrně, ne příliš, aby ho neškrtil, ale dost, aby sedělo pevně. Každý pohyb byl známý, tisíckrát opakovaný, ale dnes v něm bylo něco nového: vzájemná důvěra, která už nepotřebovala bič ani kouzlo.
Pak se vyšvihla do sedla, lehce jako vždy, a usadila se. Nepotřebovala otěže; věděla, že poběží, protože chce.
A tak vyjeli z mýtiny. Někdy cválali rychleji než vítr, vlající hříva, ocas a její černé vlasy. Jindy kráčeli krokem vedle sebe, on jako muž, ona s rukou položenou na jeho rameni.
Rok a den a pak ještě mnoho.