Když mne realita zase navštívila, blikala kolem mne modrá světla a houfovali se nějací lidé. Byla mi šílená zima a vědomí mi opět unikalo. Snažil jsem se ten prchavý okamžik zachytit, ale nebylo to nic platné.
Články autora Kieran
Tentokrát nepřišla žádná fáze cukru. Rozvázali mi sice oči a dostal jsem sklenici vody, ale to bylo všechno. Žádné sendviče a já ani neměl hlad. Celé tělo mne pořád bolelo a byl jsem hodně unavený, takže jsem už chtěl mít všechno za sebou. Věděl jsem, že jen co začnu mluvit a řeknu jim to, co chtějí slyšet, začnou se mnou zacházet o hodně líp. Jenže k té fázi jsem se musel propracovat a zdálo se, že to nebude jen tak. Ti tři zakuklenci se zjevně rozhodli, že si svou nadvládu pořádně vychutnají.
Ječel jsem na celé kolo a prosil, ale důtky se činily bez zaváhání a slitování dál a nejen na mých už i tak oteklých a citlivých koulích, ale zejména na napjatém břiše a na zadku. Ty údery byly k nevydržení, protože každý mi trhnul celým tělem, přivázaným jen ve třech bodech – za ruce, za nohy a za varlata. Bolelo to víc, než jsem byl schopný snést.
Vzpomněl jsem si na hodiny v temné cele na farmě u výcvikového tábora, kde jsem měl tu hrůzu ještě zpestřenou bolestivým uvězněním koulí do klády. V tomto ohledu jsem ale neměl žádné iluze. Už jsem věděl, že britští vojáci jsou velmi vynalézaví, co se týče mučení. Nepředpokládal jsem, že by se změnou velitele v jejich osobitém stylu vedení výslechů něco změnilo.
Po delší době čtenáře BDSM.CZ čeká pokračování dobrodružství irského rebela Kierana. Škola je prý základ života. Ale platí to i tehdy, když je žák rád, že výuku sotva přežil?
Dotek provazu přišel bez varování, ale byl zatím stejně něžný, jako doteky těch horkých rukou. Nejdřív mne ten provaz jen hladil po těle, abych se s ním seznámil a zvykl si na něj. Teprve potom následovalo to, co už jsem znal z Jasonova atelieru a Mistr Nobu toho uměl zjevně víc. Pomalu a beze spěchu mi spoutal nejdřív za zády předloktí, takže jsem se musel prohnout a vystrčit prsa, jinak bych ruce k sobě nedostal.
Cesta limuzínou trvala něco málo přes hodinu a já doufal, že to je dostatečná vzdálenost od farmy Fitzpatricků i od britských vojáků, kteří stále pátrali po trosečnících ze Zodiacu. Nestačila jim čtyři těla v márnici, chtěli mít jistotu, že jim nikdo neutekl. Zdálo se ale, že jsem měl zase jednou víc štěstí než rozumu a milým přátelům od SAS jsem unikl.
Probudilo mne teplo, praskání dřeva a hukot ohně v kamnech. Celý zmatený jsem se rozhlídl. Touhle dobou už jsem měl být dávno mrtvý, ale tady to na peklo nevypadá. Jestli ale kníže pekelný úřaduje v omšelé místnosti s otlučenými zdmi a jednou nepovlečenou postelí, pak jsem tu na audienci správně.
Osobní vlak se nekonečně dlouho proplétal příměstskou zástavbou a stavěl na každém rohu. Vybral jsem si ho ale záměrně, protože jsem stejně neměl co na práci a padesát mil z London Bridge do Brightonu bylo výzvou k odpočinku.
Asi za hodinu si mě také zavolali k výslechu. Někdo jim ochotně prozradil, že mi před víc než měsícem Tom seřezal zadek do krve. Policajti se se mnou moc nemazlili a vypadalo to, že přiznání, že jsem si na pomstu někoho najal, ze mě dostanou za každou cenu. Pouštěli na mě hrůzu a vyhrožovali mi, ale já tam jen seděl a měl z nich legraci.