Ve stínu mrakodrapů, které vytvářely typické příšeří velkoměsta i za slunečného dne, se líně povalovalo vlahé podzimní ráno. Nicméně to bylo to jediné, co se v devět ráno ve městě líně povalovalo. Masy lidí spěchajících do svých zaměstnání, vystresovaní řidiči v kolonách a všudypřítomný hluk.
Svět v roce 2102 byl chaotický, uspěchaný a nelítostný, ale jeho obyvatelé to nevnímali. Vždyť nikdy nezažili nic lepšího, tenhle svět pro ně byl normální. Každý den padlo několik společností, další se zrodily, pár poprav, občas se mezi ně připletl i někdo nevinný. Nikoho to nezajímalo. Nikdo neměl čas se zajímat. Mít práci a mít kde bydlet, to byly dvě základní potřeby, základnější než dýchání a spánek, protože kdo je neměl, brzy dýchat přestal.
Velké korporace bojovaly o místo na výsluní jako hejno piraní o poslední kousek masa, nehledě na férovost, nehledě na legálnost, dokonce i vlastní ztráty. Byla to neprostupná džungle. Šachy, kdy vám uprostřed hry někdo třetí vrazí kudlu do zad. Ale byl to svět vztahů mnohem složitějších, než je pouhá rivalita. Křehká spojenectví založená na chvilkové shodě zájmů nejsou vzácná, ale občas se stane, že díky takovému spojenectví vznikne pouto trvalejší, pevnější a hlavně osobní, jakkoliv neprofesionální to může být.
Taxík zastavil u jednoho z mnoha mrakodrapů a dveře se automaticky otevřely. Na široký chodník vystoupil středně vysoký muž se světlými hnědými vlasy. Odhadem mu mohlo být tak kolem třicítky, možná o něco víc. Za očima, jejichž zelená barva byla tak výrazná, že většina lidí rychle pochopila, že není přirozená, se bezpochyby ukrýval bystrý intelekt. Skvěle padnoucí oblek z drahé přírodní látky prozrazoval, že nebude jedním z běžných korporátních zaměstnanců, kteří ostatně už dávno pracovali. Podíval se na hodinky, jen aby se ujistil, že jde opravdu včas. Vytáhl svou identifikační kartu a projel jí čtečkou - prosklené dveře s vyleptaným logem Alphege Technologies se okamžitě otevřely. Prošel detektorem, a když stroj nespokojeně zapípal a ukázal červené světlo, jen si povzdechl. Vytáhl z kufru elektronický list s potvrzením a pečetí o přítomnosti implantátů druhého a třetího stupně ve svém těle a spolu se svou identifikací ho předal strážnému. Občas si říkal, že asi někoho v Zertechu pověří, aby navrhl úpravu detektorů tak, aby implantáty nezaznamenávaly. Strážný si list přečetl a vrátil obojí zpět s tím, že je to v pořádku. Samozřejmě, že bylo, to mu nemusel nikdo říkat. Další zastávka – recepce.
„Dobrý den, přejete si?“ Starší žena za vysokým pultem se na něj dívala lehce podezřívavě. Asi si všimla reakce detektoru. Předsudky byly jedním z důvodů, proč většinu lidí, kteří se starali o styk s veřejností, nechal vyhodit a implementoval místo nich umělou inteligenci. Nechápal, proč byly některé velké firmy stále tak konzervativní.
„Jdu za panem Alphegem.“ Překvapilo ji to, ale snažila se působit seriózně.
„A máte sjednanou schůzku?“ Bylo mu jí trochu líto. Ten naučený dril jí pravděpodobně vymyl mozek. Kdyby se podívala na tu nestydatě velkou obrazovku před sebou, věděla by, kdo před ní stojí a rovnou by ho nechala dovést do kanceláře.
„Ne. Jen mu řekněte, že je tu Damien Cleveland.“ Zadívala se na něj trochu nechápavě, než jí došlo, že neřekl jen jednoduchou odpověď.
„Ale já…“ Ano, tohle byl ten důvod, proč bylo lidstvo odsouzeno k záhubě. Opět vyndal z kufříku kartu a podal jí recepční. Ta si ji vzala, a když se dostala k „zaměstnání“, jen překvapeně zamrkala.
„Chápu, hned vám obstarám nějaký doprovod.“ Přikývl a vyloudil na své tváři jeden falešný úsměv.
„Velmi děkuji za ochotu.“ Za necelou minutu u něj byl jiný strážný s tím, že ho odvede na kýžené místo. Během dlouhé cesty výtahem přemýšlel, že je to vlastně zvláštní. Eirana znal osobně už několik let, vzhledem k podobnému zaměření se o práci bavili často, a přesto ještě nikdy nebyl u něj v kanceláři. Výtah s jemným škubnutím zastavil a strážný se omluvil, že musí něco urgentně vyřídit a Damien tak bude muset pokračovat sám. S tím neměl problém. Vystoupil z výtahu a opět musel uznat, že má Eiran dobrý vkus. Decentní dekorace, zdi obložené tmavým dřevem, nábytek ze světlé kůže. Vlastní vstup do kanceláře poznal opravdu snadno. Jiné obrovské, dřevěné, dvoukřídlé dveře tu nebyly. Zaklepal a vstoupil. Eiran nebyl překvapený, že ho vidí a Damiena zajímalo, jak o něm ví. Upřímně pochyboval, že by měl čas na sledování veškerých kamer a záznamů.
„Ten detektor. Když někdo neprojde, posílá mi to automaticky zprávu. Dáš si kafe?“ Samozřejmě. Mělo ho to napadnout. Damien se usmál a byl upřímně rád, že je pro změnu ve společnosti někoho, kdo nemá v hlavě slámu.
„Dám, díky.“ Sednul si na pohovku u stěny, nalevo od Eiranova stolu.
„Můžu ti udělat výjimku, že na základě vstupu přes tvou identifikaci to neprovede sken. Slyšel jsem, že pro lidi s implantáty je to hodně nepříjemné, snad že i někdo zkolaboval.“ Odeslal zprávu s prosbou o dvě kávy svojí asistentce.
„To dělá to elektromagnetické pole – implantáty mají svoje vlastní a sken ho narušuje. Teoreticky by mohlo dojít i ke zkratu, ale díky bohu se to nepotvrdilo.“ Uvedl na pravou míru informace, které se Eiranovi donesly.
„Říkáš to, jako by se tě to netýkalo.“ Usmál se černovlasý.
„To je pravda. Ty problémy se týkají běžných implantátů. Ty moje byly vyrobeny na zakázku a byly upraveny podle mnou dodaných podkladů. Občas se divím, že díky nim neumím lítat, za ty peníze bych měl.“
„Zatraceně bohatej korporátní pes, hm?“ Zasmál se Eiran a Damien se přidal, protože oba více než dobře věděli, že Eiranovo konto by si to Damienovo dalo k snídani. Asistentka přinesla slibované kafe a Damien ho s povděkem přijal.
„No, kvůli tomuhle jsi asi nepřišel. Co se děje?“ Trochu zvážněl.
„Ne, nic se neděje. Jen jsem tě chtěl vidět.“ Ve skutečnosti se toho dělo hodně ale Eiran byl ten poslední, s kým o tom chtěl mluvit. Přesto ho jeho přítomnost uklidňovala a to by přesně to, co teď potřeboval. Začalo to asi před měsícem. Neodbytné myšlenky se stále hlásily o slovo a dělaly to tak dlouho, dokud Damiena nedonutily něco udělat.
„Dobře.“ Eiran mu věnoval zkoumavý pohled. Věděl že něco není v pořádku ale nemohl to z něj tahat. Nebyli partneři, nebo alespoň ne v tom obecně chápaném smyslu.
„Děkuju.“ Usmál se Damien bezelstně a pohroužil se zpět do chaotického víru myšlenek. Měl by o tom Eiranovi říct, věděl, že by měl ale ten malý kousek svědomí byl udusán vědomím, že to co se chystá udělat není správné a vůči Eiranovi to není fér. Radši si ani nechtěl představit, co by ho čekalo, kdyby se o tom doslechl. Problém byl v tom, že Eiran by ho potrestal jenom proto, že mu to neřekl. Že nebyl dostatečně loajální. Scházeli se přes tři roky a nikdy, ani jednou mu Eiran neřekl, že by mu na něm záleželo, nebo snad že ho má rád. Damienovi to zprvu vyhovovalo ale postupně mu ta nevážnost jejich vztahu mimo sex začala vadit. Býval by si o tom s Eiranem promluvil, kdyby neměl zmatek i sám v sobě. Nebyl si jistý, zda všechno, co k němu cítí není jen iluzí vytvořenou Eiranovou dosavadní rolí v jeho životě. Dodnes si nebyl jistý, jaký Eiran vlastně je. Prakticky nikdy ho neviděl mimo jeho dominantní roli, občas smíchanou s jeho pracovní maskou ale sám mu odhaloval ty nejniternější a nejcitlivější stránky své osobnosti. Byl natolik pohroužen do sebe, že si nevšiml, že ho Eiran už několik minut pozoruje.
„Máš večer volno?“ Zeptal se po delší chvilce pozorování.
„Prosím?“ Damien byl evidentně ještě o něco více mimo, než si Eiran myslel.
„Jestli máš večer čas.“ Zopakoval klidně.
„V kolik tě mám čekat?“ Opětoval otázku.
„V osm. A buď připravený.“ Eiran se musel usmát už jen nad tou představou.
„Dobře.“ Odsouhlasil Damien a oba se vrátili k předchozím úkonům – Eiran k práci a Damien k přemýšlení.
„E…Eirane…“ Ozval se prosebný, lehce přiškrcený hlas. Pravděpodobně chtěl říct ještě něco, ale kožená plácačka jezdeckého bičíku byla rychlejší a s ostrým zvukem pohladila potem zbrocenou kůži.
„Nejsi hluchý… nejsi ani hloupý. Takže jediné možné vysvětlení je, že jsi to udělal úmyslně. Chceš, abych tě bil, líbí se ti to. Vzrušuje tě to. Mám pravdu?“ Jiný hlas. Hlubší, sebejistý, chladný.
„Ne!“ Vykvikl první hlas a opět se ozvalo hlasité plesknutí.
„Nelži!“ Zasyčel druhý.
„Ne… totiž… já… ano.“ Klečící muž se zachvěl nad vyzněním svých vlastních slov, ale neodvážil se odlepit pohled od země.
„Co „ano“?!“ Výhružka v hlase byla pouze naznačena, ale v dané situaci ani nebylo nutné ji naznačovat víc.
„Ano, líbí se mi to.“ Odpověděl odevzdaně celou větou klečící. Znovu rána bičem a tiché zaskučení.
„Takhle se se mnou mluví?! Copak jsem tě nic nenaučil?!“ Zvýšený hlas přesně korespondoval se zrychleným srdečním tepem a dechem klečícího. Jen chvilka zaváhání. Jen maličká chvilka. Další rána.
„Ne, omlouvám se! Omlouvám se, pane Alphege.“ Zachvěl se a doufal, že teď už je to tak správně.
„No vida, to je mnohem lepší. Ani nevím, kolikrát jsem ti řekl,“ symbolické plesknutí bičíku o otevřenou dlaň „že křestním jménem mi můžou říkat jen mně rovní? Nebo si snad myslíš, že mezi ně patříš?“ Pěknou a přiměřeně zralou mužskou tvář rámovaly kratší černé vlasy a teď jí zdobil i poněkud zlomyslný úsměv.
„Ne. To by mě ani ve snu nenapadlo, pane Alphege.“ Ano, takhle to bylo správně, byl si tím jistý. Ruce už ho začínaly bolet – v nepříliš pohodlné pozici vkleče a s rukama za zády a v poutech to nebylo nic podivného. Jen doufal, že modřiny od pout nebudou velké. Zápěstí se špatně schovávají a v dobře padnoucím obleku, který jako ředitel korporace musel nosit, to bylo dvojnásobně těžké. V dalším momentě ucítil známý tlak na bradě, jak mu Eiran zvedal hlavu bičíkem. Sakra! Sakra! Sakra! Snad si nevšiml… ah, kéž by si nevšiml!
„Nudím tě hodně?“ Nebezpečná otázka. Už nepochyboval o tom, že si všiml.
„To ne! Moc se omlouvám, pane!“ V příštím okamžiku si svou chybu uvědomil. Eiran si nebyl jistý. A on mu to právě potvrdil. Hluboký nádech… ale rána nepřišla. To nebylo dobré – znamenalo to, že přemýšlí o nějakém větším trestu.
„Mám tě připoutat k posteli a ohnout tě tam? Nebo postavit ke zdi, s rukama za zády, ojet tě tam a nechat tě, ať si o tu zeď třeba rozbiješ tu svou krásnou hlavičku, která tě zradila? Nebo tě tady mám nechat klečet a vykouřit mi ho?“ Tohle dobře znal. V minulosti udělal chybu, když se pokoušel odpovědět. Eiran nechtěl odpověď, chtěl, aby byl Damien v nejistotě. Aby nevěděl, pro co se rozhodne. A to se mu tak zatraceně dobře dařilo!
„Hmm… postel zní dobře, ale trochu moc pohodlně. Postel a deset ran bičem?“
„Ale…“ Nestihl se ohlídat, a ačkoliv se nestačil dostat ani k předmětu, věděl, že si to jen zhoršil. Nemohl se dívat, ale mohl tušit vítězoslavný úšklebek na Eiranově tváři.
„Patnáct.“ S naprostou samozřejmostí opravil číslo a přešel za Damienova záda. Úlevně vydechl, když sevření pout povolilo a on mohl dát ruce do přirozenější polohy. Chyba.
„Dvacet – kdo ti dovolil vůbec pohnout rukama?“ Už to nebyly výhružky, a tak nebyl třeba výhružný tón.
„Nikdo, pane. Omlouvám se.“ Vždycky přemýšlel, co přesně ho na tomhle tak vzrušuje. Co na tom vidí Eiran věděl dobře – byl to rozený manipulátor. Věděl o tom a užíval si to, kdykoliv mohl. Mít moc na Damienem pro něj muselo být samo o sobě uspokojující, nehledě na sexuální obsah. Neměl čas nad tím dál přemýšlet, protože ho Eiran vzal za kožený obojek a donutil ho vstát. Byl doveden k posteli, kde zaujal už naučenou pozici. Ruce měl natažené, zápěstí položená na pelesti ve výšce ramen, v klečící variaci na pozici na všech čtyřech. Ačkoliv ocenil odpočinek pro svá bolavá kolena, nebyla tahle pozice o moc pohodlnější, než ta předchozí. Vždycky měl pocit, že si zlomí záda a nepochyboval o tom, že trocha nešetrného zacházení z Eiranovy strany by to velmi dobře zajistila. Naštěstí byl Eiran ve vší oddanosti téhle hře i opatrný. Ostatně to byl jeden z důvodů, proč se Damien svěřoval do téhle nestandardní péče právě jemu, ale jistá dávka bolesti k tomu prostě patřila. Díky ní bylo všechno mnohem ostřejší, jasnější.
„Tahle tvoje nesoustředěnost je vážně otravnej zlozvyk. Pětadvacet.“ Konstatoval sametový hlas vedle jeho ucha a on div nevyletěl z kůže. Sklonil hlavu v tiché rezignaci a pocítil v zápěstí známou tupou bolest z lehkých pohmožděnin a otlačenin. Pouta byla zpět na svém místě.
„Počítej nahlas.“ Zněl požadavek a on, tváří v tvář svému trestu, nenašel odvahu k jakýmkoliv námitkám.
„Ano, pan- AU“ Zaskučel, když dopadla první rána.
„Jedna…“ Rozpomněl se. Eiran si to evidentně užíval, protože nikam nespěchal. Vždycky chvilku počkal, dokud téměř neodezněl účinek předchozí rány a pak teprve pokračoval.
Desítku už Damien zakňučel přiškrceným hlasem. Eiran byl možná opatrný ale rozhodně nebyl něžný. Damien nikdy nechápal, jak je možné, že ho to tak neskutečně vzrušuje. V bolesti se nijak zvlášť nevyžíval, ale tohle nebylo jen o bolesti, to věděl přesně. Bylo to… o tom všem. O poutech, zranitelné pozici, ve které byl, o Eiranovi. Při dvacítce mu slzely oči a nebyl si jistý, zda je neustávající erekce spíš dobrým nebo špatným znamením. Pětadvacet bylo vysvobozením, ale ne na dlouho. Když si uvědomil, co ho čeká teď, se seřezaným zadkem, pořád mu nebylo moc do smíchu. Obvykle nedělal tolik chyb, aby si vysloužil takové číslo – příště si bude dávat větší pozor. Ale ono se vždycky něco našlo. Nějaká maličkost, zapomenutý detail, oslovení, pohled jinam než měl dovoleno. Kromě bolavého pozadí už ho začínala trápit i bolavá záda a z rychle chladnoucího potu mu naskakovala husí kůže, s pocitem nesnesitelného horka to byl zvláštní paradox. I přes bolest a mísení dojmů a pocitů chtěl jednu, jedinou věc.
„Prosím…“ Zakňučel a nepoznával svůj vlastní hlas.
„Co chceš?“ Zeptal se Eiran, jakoby neměl tušení.
„Prosím, já… chci tebe…“ Rána bičem přišla neočekávaně. Vyjekl, částečně z bolesti, částečně z překvapení.
„Tak to bys měl prosit úplně jinak.“
„Prosím, prosím, pane Alphege. Strašně moc chci…“ S tímhle měl vždycky problém. A Eiran si nenechal ujít jedinou příležitost, aby ho donutil to říct.
„No co chceš? Jestli se neumíš vyjádřit, jak vůbec můžeš něco chtít?“ Vycítil nevyřčené ultimátum. Když to neřekne teď, tak to nedostane. Zatnul zuby a snažil se překonat nesmyslný vnitřní blok. Eiran vyčkával.
„Já…Chci, abyste mě obtáhnul, pane Alphege.“ Hezky, celou větou, nezapomenout na oslovení.
„Hm? A kde je ta prosba? Znovu!“ Soustředil se. Nešlo to moc dobře, ale zkoušel to ze všech sil. Teď už to ale šlo vyslovit o něco snáze.
„Prosím, pane Alphege. Prosím, obtáhněte mě.“ Hlas se mu chvěl tak, že měl strach, že to snad ani nevysloví.
„Když tak pěkně prosíš, asi bych ti to měl splnit, hm?“ Neptal se jen tak. Ne na tohle.
„Prosím…“ Zkusil a věděl, že tímhle slovem nemůže nic zkazit.
„Dobře.“ Jednoduchá odpověď obsahovala všechno, co potřeboval vědět. Slyšel jemné šustění odkládaného oblečení a napětí v něm (a nejen v něm) rostlo spolu s očekáváním. Ztracen v napětí se lekl, když ho po zadku, stále ještě rozpáleném po výprasku, pohladil chladný gel. A po něm ruka. Konečně přišel kýžený kontakt. Z hrdla se mu vydral tlumený zvuk, podezřele podobný zavrnění. První prst snad ani moc necítil, nejistý důvodem proč a vytržen z uvažování druhým. Vzdychal a stále ještě měl dost rozumu, aby své hlasové projevy trochu ovládal. Byl odměněn třetím prstem, a jak si s ním Eiran hrál, sebeovládání mu pomalu prokluzovalo mezi prsty. Nevědomky začal přirážet a přesně v ten moment Eiran přestal. Damien zklamaně zaskučel, ale vzápětí konečně došlo na to, co přesně chtěl. Všechny ty nahromaděné pocity za celý večer se znásobily s tím, jak do něj Eiran pronikal. S každým dalším centimetrem se ztrácel stále víc a o pár vteřin později si hlasitě i názorně říkal o víc a Eiran mu to rád splnil. Zaryl nehty do Damienových boků a s každým přírazem pronikal hlouběji.
„P… prosím…“ Zakňučel a černovlasý mu vyhověl. Jedna ruka se z boku přesunula na podbřišek a sevřela erekci. Záchvěv projel celým Damienovým tělem jako elektrický šok. Eiran ho začal honit ve stejném rytmu, jako přirážel a spíš než pomalu dováděl svého partnera nad okraj propasti velmi rychle.
„Ach… bože… bože…. Ano… nepřestávej… prosím… prosím…“ Sténal a jeho přírazy ztrácely na pravidelnosti. Eiran to popravdě moc nevnímal – měl plnou hlavu, i jiné věci, úplně jiných starostí. Sám si neuvědomoval, jak hlasité jsou temné vzdechy, které se na začátku snažil potlačovat. Teď už na tom nezáleželo. Ještě chvilku, ještě trochu. Cítil, jak přepadává přes okraj a Damien s ním. Neslyšel Damienův finální výkřik, který mohl dost dobře vzbudit i sousedy, nevnímal ani svůj vlastní, který byl o poznání tišší. Všechno, co vnímal, byl přelévající se orgasmus, a kdyby o tom přemýšlel, byl by si setsakra jistý, že Damien na tom byl stejně. Slastná křeč pominula během pár vteřin, ale více než příjemný pocit zůstal. Eiran přesto věděl, že ač by moc rád, ještě nemůže jít spát. Pár minut rozdýchával a užíval si, než se s námahou zvedl a sundal Damienovi pouta. Ten se sesul do postele, napůl stále v transu. Jemně vzal jednu z Damienových rukou a prohlédl si formující se modřiny a podlitiny. Prozatím ze sebe oklepal zbytky ospalosti a odešel najít lékárničku, kde by mělo být něco na urychlení hojení. Když mu roztíral mast po zápěstí a jemně je masíroval, aby se rychleji vstřebala, pozoroval Damienovu poklidnou spící tvář. Alespoň si myslel, že spí, než přitlačil na nějaké místo na zápěstí zjevně více, než měl a on otevřel oči. Eiranovi se vybavilo, jak byl prvních několik měsíců z těch očí nesvůj, pak mu Damien vysvětlil, že se narodil s neléčitelnou zrakovou vadou, která by postupně vyeskalovala v úplnou slepotu. Implantáty byly nevyhnutelné. Občas se přistihl, jak přemýšlí, zda měl Damien i původně oči zelené, nebo si jen pro implantáty vybral barvu, která se mu líbila víc. Z uvažování ho vytrhlo uvědomění si, že se na něj Damien stále dívá.
„Děje se něco?“ Byla to řečnická otázka – věděl, že něco není v pořádku ale fakt, že mu Damien stále nic neřekl znamenal, že o tom s ním nechce mluvit.
„Nic. Děkuju.“
„Hm?“
„Za tu mast – vždycky mi to ošetříš a už si ani nevybavuju, kdy jsem ti za to naposledy poděkoval.“ Eiran jen s úsměvem zavrtěl hlavou a neodpověděl.
„Sprchu?“ Zeptal se po delší chvíli dalšího masírování zápěstí.
„Mmh, zní to lákavě, ale asi bych tam nedošel…“
„Mohl bych tě tam donést…“ Navrhl žertovně a vyvolalo to přesně takovou reakci, v jakou doufal.
„Proboha ne! Mohl bys mi prosím nechat aspoň zbytek důstojnosti?“ Začal se smát, a jak se mu zatnuly svaly v křeči smíchu, zaúpěl. Eiran nadzdvihl jedno obočí v nevyřčené otázce, ale Damien ho gestem ujistil, že je všechno v pořádku. Zhluboka se nadechl a pokusil se lehnout tak, aby nenamáhal záda.
„Záda…“ Řekl na vysvětlenou.
„Měl bys začít něco dělat – fyzicky, myslím.“
„Nepřichází v úvahu.“
„Ale no tak… sedíš celé dny v kanceláři a pak tě bolí záda tak, že se nemůžeš hnout.“
„Vážně to chceš svádět na mojí práci? A vážně máš takovou starost o moje zdraví?“ Usmíval se a očima hladil Eiranovo tělo. V té druhé otázce bylo mnohem víc, než by byl ochoten přiznat.
„Dobře, s tou prací to nebude úplně pravda, uznávám. Ale to druhé mě trošku uráží. Proč bych o tebe nemohl mít starost? Vážně mě vidíš takhle?“ Damiena nezajímala odpověď na první otázku a na tu druhou byla odpověď tak vyhýbavá, že z ní nedokázal nic moc vyčíst.
„Ne, promiň. Ale čistá a nezištná starost za tím taky nebude.“ Teď se usmíval Eiran.
„Hmm… už jsem ti někdy říkal, jak moc se mi líbí inteligentní muži? A co s nimi rád dělám?“ Přiblížil se a vypadal jako šelma. Klekl si obkročmo přes Damiena a chytil mu zápěstí – ne nijak pevně, spíš jen pro efekt. A efekt to mělo. Damien se podvědomě napnul, ale nepřestával se usmívat.
„Myslím, že mám jistou představu, ale pořád jsi mi neodpověděl.“ Nenechal se odbýt.
„Chytrý a umíněný. Já věděl, že jsi byl dobrá volba. K té otázce – ne, pochopitelně to není jen proto. Říkal jsem si, že v posilovně bys vypadal úžasně.“
„Tušil jsem, že za tím bude něco takovýho, ale zapomeň na to. Nemám na to ani čas, ani buňky.“
„To je moc,“ polibek na krk „moc,“ polibek na tvář „moc,“ polibek na rty „velká škoda.“ Damien ani nepostřehl, kdy zavřel oči, ale když si to uvědomil, znovu je otevřel.
„Pro tebe možná. Líbí se mi, když mě ničíš ty, ne někdo, pro koho je mozek méně potřebným svalem než biceps.“ Znovu do otázky vložil mnohem víc, než sám chtěl. Už moc dlouho přemýšlel nad tím, jestli se mu to líbí kvůli Eiranovi. Eiran se zasmál a sklouznul na postel vedle svého milence.
„Jsem poctěn.“ Řekl to tak neutrálním tónem, že si ho Damien chvíli prohlížel zkoumavým pohledem ve snaze zjistit, jak moc vážně to myslel. Poměrně brzy mu došlo, že na nic nepřijde a nechal toho.
Ticho se protáhlo a Damien už pomalu usínal, když Eiran znovu promluvil.
„Měl jsi je zelené i předtím?“ Chvilku mu trvalo otázku zpracovat, než došel k závěru, že je zmaten.
„Co prosím?“
„Tvoje oči. Měl jsi je zelené i před operací?“ Zvláštní otázka, navíc takhle náhle.
„Jo. Pochopitelně ne takhle výrazně, ale měl. Proč se ptáš?“ Opětoval mu otázku spíše z řečnických důvodů – věděl, že ať k tomu měl jakýkoliv důvod, tak pravou pohnutku mu neřekne.
„Jen tak, zajímalo mě to.“ Očekávatelná odpověď, možná i pravdivá. Opět nastoupilo ticho, které už nikdo nepřerušil.
Když se Damien ráno probudil, Eiran už byl pryč. Nijak ho to nepřekvapilo – vlastně si už ani nepamatoval, kdy naposledy strávili ráno spolu ale vždycky ho to trochu mrzelo. Zatímco Damienova práce mohla do desíti klidně počkat, Eiranova nepsaná pracovní doba začínala v osm. Včerejší noc mu připomínala jen bolavá záda – hojivá mast, kterou měl, nebyla úplně běžně k dostání, už vůbec nebyla nejlevnější, ale díky ní už se vyhnul spoustě faux pas. Vstal, a zatímco se opékaly toasty, šel si dát sprchu. Zavřel oči a vychutnával si proud horké vody, který z něj smýval zbytky včerejší hry. V rychlosti do sebe hodil dva toasty s máslem a černé kafe a o půl hodiny později už seděl v taxíku do práce.
„Pane řediteli?“ Známý ženský hlas ho vytrhl z přemýšlení.
„Co se děje?“ Odpověděl své asistentce, která na něj koukala trochu nevěřícně, že byl v práci takhle mimo. Bohužel poslední dobou se to stávalo poměrně často.
„Doktor Berger vás prosí, zda byste za ním nemohl přijít. Prý je to důležité.“
„Jistě, hned tam budu.“ Nejvyšší čas přestat myslet na včerejší večer a začít něco dělat. Zvedl se a šel si přivolat výtah.
Ocelový kvádr zastavil v druhém podzemním patře a Damien zapadl do třetích dveří napravo.
„Damiene… to bylo opravdu rychlé…“ Usmál se světlovlasý muž ve středních letech, oděný v bílém laboratorním plášti.
„Ahoj Thomasi. Tak to nezakřikni.“ Usmál se Damien a nechal se dovést k velkému dotykovému panelu. Několik oken chrlilo tisíce řádků složitého kódu, zatímco okno uprostřed bylo stálé. Blikající kurzor naznačoval, že čeká na další instrukce.
„Snažil jsem se jí vysvětlit, jak v případě útoku najít a ovládnout útočné zařízení, ale vždycky, když pronikne firewallem, se zasekne.“ Vysvětlil problém a zároveň předvedl názornou ukázku. Damien svraštil obočí a začal projíždět nedokončenou operaci řádku po řádce. Asi po pěti minutách se vítězoslavně usmál.
„Tady to je. Artemis je v první řadě obranný program, v původních plánech nebylo počítáno s jejím útočným potenciálem, takže má hardwarovou pojistku. S firewallem si poradí bez problému, ale pak už zasáhne pojistka a příkaz okamžitě ukončí.“ Přešel k prosklené příčce, za níž byla umístěna sama výpočetní jednotka. Projel svou kartu čtečkou, vstoupil dovnitř a otřásl se chladem. Uvolnil pojistky a otevřel překvapivě vlažná dvířka – znamení, že těch -15 stupňů bylo úplně akorát. Po zmáčknutí zeleného tlačítka vyjela ven velká základní deska. Sáhl do organizované změti kabelů a vytáhl malý čip. Poté nechal desku zajet zpět a celkem rád se přemístil zpět do pokojové teploty laboratoře. Ještě jednou se ujal terminálu a pro jistotu nastavil hodnotu pojistky na [override].
„Zkus to teď.“ Thomas poslechl a po třech minutách se spokojeně usmál.
„Funguje. Díky.“ Damien jen mávl rukou a odešel zpět do kanceláře.
Stále znovu a znovu si četl mail, který potvrzoval jeho registraci na dnešní večer. Byl nervózní, jako malá holka. Nikdy by nevěřil, že ho nejistota dožene tak daleko, aby Eirana podvedl. A byla to vůbec nevěra, když nebyli partneři? Potřeboval si utřídit svoje myšlenky o Eiranovi a o hrátkách, které je spojovaly. Tušil, že jiný způsob, než je zkusit s někým jiným, zkrátka není. Nikdy nebyl hazardér a v neznámém prostředí mezi neznámými lidmi si vždycky přišel moc zranitelný. Nemusel tam chodit, registrace nebyla závazná ale zbabělost mu nikdy v ničem nepomohla. Odehnal dotěrné myšlenky s vědomím, že ten den musí udělat ještě hory práce.
Bar byl hlučný a tmavý, do většiny zákoutí se záblesky světla ani nedostaly. Damien udělal dohodu sám se sebou, že počká přesně hodinu a pokud to nevyjde, tak to nechá plavat. Usadil se k volnému stolu obklopenému polstrovanými sedačkami a objednal si pití. Nečekal ani deset minut, když se k němu přitočil první zájemce.
„Ahoj…“ Pronesl medovým hlasem a hladce sklouzl k Damienovým nohám. Podle hlasu by Damien řekl, že musel být hodně mladý.
„Omlouvám se, ale nejsem ten správný člověk.“ Pronesl zdvořile.
„Ah.. to je velká škoda… přeju hodně štěstí…“ Vytušil, že se dotyčný asi usmál, než zmizel v davu opodál. Zkontroloval hodinky a nebyl potěšen. Nejraději by to už zabalil ale něco si slíbil a to hodlal dodržet. Dalších dvacet minut se nedělo nic. Až pak konečně…
„Dobrý večer.“ Neznámý si přisedl naproti.
„Dobrý večer.“ Odpověděl Damien a snažil se ve tmě vytušit alespoň hrubou podobu.
„Zvláštní volba místa, zvlášť pro submisiva. Skoro jako bys nechtěl, aby si tě někdo všiml.“
„Možná že to bylo přesně to, co jsem chtěl. A nebo mi jen nevyhovuje plazení před každým, koho potkám.“
„Kdybys nikoho nechtěl, tak tady nejsi ale to druhé ti věřím. Nevypadáš na někoho, kdo by padal k nohám všem.“ Damien marně přemítal nad tím, na základě čeho ten muž věděl, na co vypadá a na co ne.
„Jak se jmenuješ?“ Zeptal se muž, očividně potěšen tím, co doposud slyšel.
„Damien.“
„Damien… to se mi líbí. A už máš nějaké zkušenosti, Damiene?“
„Jak se to vezme. Něco málo jsem zkoušel.“
„Se mnou to ale nebude „něco málo“. Stále máš zájem?“ Damien polkl naprázdno ale všechny pochybnosti ubil argumentem, že nešel tak daleko kvůli tomu, aby teď vycouval.
„Mám.“ Odsouhlasil.
„Výborně. Tak hezky zavři oči a nehýbej se.“ Poslechl. Cítil, jak mu neznámý dává přes oči kus látky a vzadu jej zavazuje. Pak studená kůže obojku na krku a nakonec byl požádán, aby dal ruce před sebe. Když tak učinil, ucítil, jak mu zápěstí těsně objímají kožená pouta.
„Pane?“ Sklouzl do své role v momentě, kdy mu muž nasadil obojek.
„Nic se neboj. Když se budeš přesně řídit tím, co ti řeknu, bude to v pořádku.“ Přikývl a nechal se vést na vodítku. Našlapoval opatrně, s každým krokem se obávajíc, že do něčeho nebo někoho vrazí ale nestalo se tak. Slyšel, jak hluk z baru slábne a nakonec ho ovanul svěží vzduch. Šli ještě kousek, než se mu dostalo pokynu k zastavení. Muž ho přesně nasměroval do auta, na místo spolujezdce a zapnul mu bezpečnostní pás. Damien slyšel bouchnutí dveří a za moment vytušil, že muž sedí vedle něj. Auto nastartovalo a rozjelo se a v Damienovi sílilo napětí.
„Pane, mám vám říct svá bezpečnostní slova?“
„Takové věci jsou pro amatéry, holoubku.“ Odmítl muž a bylo to poprvé, kdy ten večer dostal strach. Poprvé a rozhodně ne naposledy.
„Ale pane..“
„Mlč, nedovolil jsem ti mluvit.“ Damien tedy zmlkl a špatný pocit ho neopouštěl. Když auto zastavilo, opět seho zmocnila chuť toho nechat. Muž ho nechal vystoupit a vedl ho dál do neznáma. Jedny dveře, druhé, pět schodů dolů. Další dveře. Konečně mu sundal látku z očí a Damien byl na moment oslněn chladným zářivkovým světlem. Místnost byla strohá. Na zemi černé dlaždice, na zdech temně červená malba a poměrně dost vybavení. Trestná lavice, koza, na zdi kříž a podél jedné zdi komody a velká skříň. Konečně si mohl neznámého muže prohlédnout. Pravděpodobně byl o pár let mladší, byl vyšší a mohutnější, blond vlasy střižené na ježka.
„Ruce.“ Řekl jednoduše a Damien dal bez váhání ruce před sebe. Muž mu sundal pouta.
„Svlíknout.“ Opět poslechl a postupně odložil i poslední kus oblečení. Muž si ho prohlížel a čím déle ho obcházel a mlčel, tím byl Damien nervóznější. Muž nakonec přikývl.
„Stoupni si támhle, čelem ke zdi.“ Damien přešel ke dřevěnému kříži a zadíval se na pouta. Na rozdíl od těch, na která byl zvyklý, byla tahle kovová. Pak něco upoutalo jeho pozornost ještě víc. Na zdi to díky barvě nebylo moc vidět ale přesto dokázal celkem jasně rozeznat krev. Otočil se k muži s vědomím, že se namočil do něčeho, do čeho zcela jistě nechtěl.
„Co přesně chcete dělat?“ Snažil se stále znít uctivě.
„To uvidíš.“
„Prosím…rád bych to věděl…“ Začal pošilhávat po dveřích ven.
„Řekl jsem ne.“ Jeho hlas byl chladnější. Damien odstoupil od kříže.
„Pak je naše setkání asi u konce…“ Řekl rozhodně a díval se mu do očí.
„Naše setkání skončí, až řeknu.“ Dostalo se mu odpovědi.
„Myslím to vážně.“
„To já taky. Teď se otoč a udělej, co jsem ti řekl.“
„Ne.“ Muž došel k jedné z komod a ze šuplíku vyndal bič. Ne jezdecký bičík ale honácký, na krávy. Damien couvnul.
„Ne?“ Zeptal se, třímajíc bič v ruce.
„To si děláš srandu.“
„Když teď poslechneš, možná budu shovívavější.“ Nebyl si jistý, jestli slyšel správně. Shovívavější? To na něj vážně chtěl použít tohle?
„Fajn, konec hraní. Já se teď oblíknu, půjdu domů a zapomeneme na to.“ Zkusil to ještě, ačkoliv věděl, že z tohohle asi jen tak nevyvázne.
„Jak chceš.“ Muž odložil bič a vyrazil k němu. Damien se zkoušel bránit ale neměl nejmenší šanci. Muž ho dostrkal ke kříži, nejdřív mu připoutal ruce a vzápětí i nohy.
„Pusť mě! Sakra, okamžitě mě pusť!“ Syčel Damien a začínal panikařit. Záhy ho z toho ale vytrhla první rána, která dopadla na jeho záda. I kdyby ho Eiran řezal od rána do večera jezdeckým bičíkem, tak by se to ani neblížilo jedné jediné ráně tímhle. Zatnul zuby a nevydal ani hlásku.
„Však ono tě to přejde, holoubku. Doufám, že s tebou bude zábava, poslední se zlomil už po pěti ranách.“ Napřáhl se a bič se znovu zakousl do jemné kůže. Při další ráně už zaúpěl nahlas.
„Hajzle!“ Zavrčel po páté.
„Stále bojovný… no vida.“ Víc už toho moc nenamluvil. Jen se napřahoval, znovu a znovu a na místech, která se mu podařilo zasáhnout vícekrát, cítil Damien nesnesitelnou bolest a pálení, když se mu do otevřených ran dostal pot. Další rána.
„Dost!“ Zakňučel ale muž neposlouchal. Cítil jak mu po tváři tečou slzy ale nevnímal nic jiného než bolest, která se ještě stupňovala.
„Prosím…už dost…“ Chvěl se a nepřál si nic víc, než aby to už skončilo.
„Nehraj to na mě!“ Zavrčel muž a věnoval mu další šlehnutí. Damien zakřičel. Cítil, jak mu něco stéká po zádech a nebyl si jistý, jestli je to krev, nebo pot. Už neříkal nic. Zavřel oči a se svěšenou hlavou přijímal další rány.
„Eirane…“ Zašeptal a snažil se myšlenkami uniknout do vzpomínek na přechozí noc. Eiran na něj nikdy nebyl měkký ale nebyl zbytečně tvrdý. Znal přesně Damienovu hranici mezi bolestí příjemnou a nepříjemnou a v životě by neudělal nic, co by Damien nechtěl, natož by s tím nahlas nesouhlasil. Bolest v zádech byla tak intenzivní i bez dalších ran, že ani nezaregistroval, že ustaly. Plácnutí rukou přes zadek ho ale vrátilo zpátky do reality.
„Víš, že takhle vypadáš naprosto úžasně? Že bych tě nejradši ojel…“ Zašeptal mu do ucha, z čehož Damienovi přeběhl mráz po zádech. Potřeboval jinou taktiku a potřeboval jí rychle.
„Přeci byste se nezahazoval s někým, jako jsem já…“ Vytušil, že když se tomu šmejdovi tak líbí jít proti něčí vůli, tak naprostá pokora a oddanost by ho mohla znechutit natolik, že ho nechá být.
„Hmm…obvykle ne ale ve tvém případě asi udělám výjimku.“ Neviděl ten nechutný úsměv, který nasadil ale dokázal si ho představit.
„To by pro mě byla velká čest.“ Každé slovo chutnalo jako pelyněk ale zdálo se, že to alespoň trochu funguje.
„Hmm… a jakpak to máš nejradši, holoubku?“ Přemýšlel, jak odpoví. Možná by nebylo od věci mu naznačit, že tam venku je někdo, kdo by ho mohl postrádat.
„Pán…pán je vždycky opatrný…“ Odpověděl tím nejbezelstnějším tónem, jakého byl schopen. Muž se zarazil.
„Pán? I ty jedna nevěrná děvko, tak ty někoho máš?“ Zasmál se ale byla v tom cítit jistá křečovitost. Damien jen přikývl.
„Takže tobě jeden nestačí, hm? Jakpak se jmenuje břídil, co si neumí vychovat suba, co?“ Doufal, že se na to zeptá. Upřímně v to doufal.
„Pan Alphege…“ Cítil, jak muž za ním ztuhnul.
„Tak ty si ze mě budeš dělat šoufky?!?“ Zavrčel.
„Ne…je to pravda, přísahám! Telefon… podívejte se do mého telefonu.“ Konečně něco vycházelo podle jeho plánů. Muž se skutečně otočil k jeho věcem a vytáhnul mobil. Chvilku procházel kontakty, než našel co hledal a zmáčkl vytáčecí tlačítko. Chvilku se nedělo nic, než ho automat přepojil na Eiranovu hlasovou schránku. Ukončil hovor a telefon vypnul.
„No, máš jediné štěstí, že mluvíš pravdu. Říkals, že je opatrný? No, to já nejsem.“ Slyšel nějaký šelest ale nebyl schopen rozlišit, co přesně se za ním děje. Najednou ho muž chytil za boky a bez jakéhokoliv dalšího otálení do něj začal pronikat.
„Ne!“ Zaprotestoval instinktivně Damien ale muž mu nevěnoval pozornost a pokračoval. Bolelo to, nicméně proti tomu bičování to nebylo vůbec nic. Zatvrdil se a zůstal potichu, ačkoliv se muž občas opřel o jeho zničená záda a Damien se tak tak udržel, aby nevykřikl. Začínal si uvědomovat i slabý a stále slábnoucí cit, který měl v prstech na rukou a věděl, že kovová pouta už nebude chtít nikdy ani vidět. Vůči bolesti byl po tom všem natolik otupělý, že vlastní znásilnění ani nevnímal. Opět se pohroužil do své hlavy. Nevěděl, jak by se mohl Eiranovi ještě někdy podívat do očí a přesto si zoufale přál, aby tam byl, aby ho před vší touhle bolestí a ponížením ochránil. Nezasloužil si ho, ale vzdát se ho nedokázal. Vzdáleně vnímal, že přírazy nabraly na rychlosti a síle a doufal, že už to brzy skončí. K jeho úlevě to skutečně netrvalo dlouho a muž se napnul v dozajista extatickém orgasmu a přitiskl se na něj. Damien zatnul zuby a ignoroval slzy, které mu oživená bolest vehnala do očí. Bolelo ho tolik částí těla, že nevěděl, zda do tolika vůbec umí počítat. Muž mu dal konečně na chvíli pokoj. V něčem se přehraboval, než se vrátil a zatímco jednou rukou mu násilím otevřel pusu, druhou mu do ní dal dvě tablety. Soudě dle toho, s jakou zručností mu čelisti opět zavřel a přelepil páskou, to určitě nedělal poprvé. Prášky měly odpornou chuť.
„Spolkni to.“ Řekl muž chladně. Damien jen rezolutně zavrtěl hlavou. Zmáčkl mu nos, takže nemohl dýchat.
„Polkni, nebo se udusíš.“ Vyjasnil celkem rychle situaci. Damien ještě chvilku vzdoroval, než poslechl. Nechtěl umřít a rozhodně ne takhle.
„No vidíš. Hodnej kluk.“ Pochválil ho jako psa a pak začaly prášky účinkovat a Damien se poměrně rychle oddal milosrdné náruči spánku. Mladík přemítal, co bude dělat dál. Alphegeho osobně neznal ale slyšel víc než dost, aby věděl, jak se vypořádává s osobními nepřáteli i konkurencí. Jenže ačkoliv měl zálibu v ubližování jiným proti jejich vůli, nebyl vrah. Nedokázal by Damiena chladnokrevně zabít ale odvést ho v tomhle stavu do nemocnice taky nepřicházelo v úvahu. Rozhodl se pro tu největší blbost, jakou ve svém životě kdy udělal. Sundal bezvládnému Damienovi pouta a nechal si ho sklouznout na rameno. Vzal tašku s věcmi a jak Damiena tak jeho věci položil na zadní sedadlo. Plán zněl prostě. Vyloží ho na silnici a nechá ho tam. Buď ho někdo přejede, nebo mu pomůže, každopádně už to nebude na něm ani na něj.
Eiran přemýšlel nad včerejškem, jak moc velké problémy Damien měl a čeho se mohly týkat, že mu o nich nechtěl říct. Ten večer už měl telefon v ruce třikrát ale Damien byl stále nedostupný. Volal ale nenechal žádný vzkaz, to samo o sobě bylo přinejmenším zvláštní. Snažil se ubránit paranoie ale nakonec se rozhodl, že bude lepší to přecenit, než riskovat, že má Damien nějaké vážné potíže a on mu nepomůže. Eiran najel na stránky výrobce jeho telefonu a zadal údaje potřebné pro trasování. Tečka se objevila v lesích za městem a pohybovala se dost rychle. Moc rychle na taxík. I kdyby ignoroval ten neodbytný špatný pocit, bylo tu prostě moc věcí, které neseděly. Sebral notebook, kabát a svojí identifikaci. Sledoval, jak se tečka zastavila kousek od silnice a zůstala tam. To rozhodně nevypadalo dobře. V garáži ho přivítalo jeho auto – moderní černá limuzína. Ačkoliv teď by byl radši za něco sportovního. Položil si notebook na sedadlo spolujezdce a vyrazil.
Eiran uviděl schoulenou postavu na silnici na poslední chvíli. Dupnul na brzdu a strhnul volant, takže se jí jen tak tak vyhnul. Vyběhl z auta a klekl si k postavě. Nemusel se mu ani dívat do obličeje, Damiena by poznal vždycky. Rty měl modré zimou a byl ve strašném stavu ale byl naživu. Nepotřeboval být geniální, aby mu při pohledu na záda brázděná dlouhými krvavými ranami došlo, co se stalo. Sundal si kabát, opatrně do něj Damiena zabalil a vzal si ho do náručí.
„Damiene… Damiene….“ Hladil ho po tváři a snažil se ho vzbudit. Po chvilce snažení přeci jen uspěl. Damien chvilku tápal.
„Eirane..“ Zašeptal sotva slyšitelně a zabořil hlavu do vrstev měkkého oblečení, nasávajíc Eiranovu vůni a ujišťujíc se, že se mu to nezdá.
„Jsi idiot, Damiene. Strašnej idiot.“ Když viděl, v jakém stavu jsou jeho záda, neodvážil se ho obejmout. Damien neodpověděl, jen přikývl.
„Donesu tě do auta. Bude to bolet.“ Řekl omluvně a jemně podsunul jednu ruku pod jeho lopatky a druhou pod kolena. Když ho zvedal a vyvinul větší tlak na záda, Damien zařval bolestí. Eiran teď děkoval svému poradci za to, že ho přesvědčil ke koupi velkého auta. Díky tomu neměl problém Damiena položit na bok na zadní sedačku. Obešel auto, sedl si za volant, zapnul vzadu topení na plno a nastavil navigaci na soukromou kliniku.
„Kromě těch zad, jsi někde zraněný?“ Zeptal se, zatímco si posunul zpětné zrcátko tak, aby na Damiena dobře viděl.
„Necítím konečky prstů…“ Špitl a natáhl ruku před sebe. Eiran spustil pravou ruku z řadící páky, která v autě s automatem byla stejně jen na okrasu a jemně nabízenou ruku chytil. Přejel palcem po zápěstí, na kterém byly modro-černé modřiny a podlitiny, pravděpodobně po kovových poutech. Damien sykl bolestí.
„To přejde.“ Řekl věcně a Damien si prvně uvědomil, jak moc to podělal.
„Eirane..já…“ Nevěděl, jak se omluvit. A Eiran zvažoval, zda chce teď nějakou omluvu slyšet. Zda jí vůbec někdy bude chtít slyšet.
„ať řeknu cokoliv, tak to prostě nebude stačit…“ Zašeptal a cítil, jak se mu do očí znova derou slzy a to tíživé ticho tomu vůbec nepomáhalo.
„Eirane…“ zakňučel prosebně.
„Damiene.. pochop, že tohle nebyla hra, tohle nebyla hra, ve které bych ti teď za prohřešek dal pár ran bičem a všechno by bylo odpuštěno. Netušil jsem, že bys něco takového udělal, že bys vůbec chtěl jít za někým jiným. Mohl sis se mnou promluvit ale ty jsi mi ani nedal šanci. Navíc jsi mohl přijít o život! Jsem strašně zklamaný, mrzí mě to a toho hajzla co ti tohle udělal bych osobně zabil ale nevím, jestli se přes tohle dokážu přenést...“ Mluvil tiše, bez emocí. Damien mohl být zraněný a stále lehce dezorientovaný ale pochopil přímou narážku na to, že by se s ním Eiran přestal scházet.
„Ne… Eirane, prosím tě, nedělej to… já… proč jsem to udělal…“ Věděl, že jestli mu to nevyklopí všechno hned teď, další šanci už dostat nemusí. Chvilku si rovnal myšlenky ale když promluvil, hlas se mu pořád chvěl.
„Před nějakou dobou jsem si uvědomil, že já ty naše schůzky už neberu jako hru.. ta nevážnost mi začala vadit, začalo mi vadit, že když se ráno probudím, tak už jsi pryč. Vyděsilo mě to… nevěděl jsem, jak by ses tvářil na návrh k vážnějšímu vztahu a bál jsem se odmítnutí. A navíc jsem nevěděl, jestli mám rád tebe… opravdu tebe, kterého moc neznám, nebo tu masku, kterou nosíš při našich schůzkách. Nevěděl jsem, jestli jsem se zamiloval do tebe nebo do toho, co mi děláš.“ Eiran těkal očima mezi silnicí a zpětným zrcátkem. Na mysli mu vytanula spousta zdůvodnění, proč by měl Damien hledat zábavu jinde ale tohle ho nenapadlo. A přitom to bylo tak zřejmé, že měl chuť si dát facku za svoje ignorantství. Eiran si povzdychl. Měl na tomhle stejný díl viny jako Damien a jako ten hajzl, který ho tak zřídil. Damien byl perfektně svéprávný ale Eiran měl znát jeho přání a tužby ještě lépe, než je znal sám Damien. To jen proto, že zpohodlněl a nevnímal všechna ta nevyřčená a podvědomá znamení, si nevšiml. Přemýšlel, jak z toho ven. Po chvilce ticha hodil blinkr a zastavil u krajnice. Otočil se a Damien ho pozoroval s obavami.
„A na co jsi přišel?“ Narážel na Damienovo dilema, se kterým se mu svěřil.
„Tebe…“ Špitl tak tiše, že mu Eiran ani při nejlepší vůli nerozuměl.
„Neslyšel jsem.“
„Je to o tobě…ne o tom, co mi děláš… tedy… je to o obojím ale bez tebe to prostě nefunguje…“ Díval se do podlahy, za každou cenu se vyhýbajíc Eiranovu pohledu. Nepřiznal by to ale s Damienovými slovy ho zaplavila vlna úlevy.
„Pojď sem, chci ti něco říct.“ Pokynul prstem, aby se Damien natáhl až k němu. Neřekl nic ale chytil Damiena za vlasy a políbil ho. Vložil do toho veškeré emoce, které se v něm ten večer nastřádaly. Strach, zklamání, vztek… Cítil jak ho všechny ty frustrující pocity opouští a začal si více uvědomovat Damiena a slabou pachuť krve. Musel mu prokousnout ret. Pustil mu vlasy a pokračoval o poznání klidněji a něžněji. Přestal až když jim oběma došel vzduch.
„Stačí ti to takhle?“ Zeptal se Eiran a Damien jen přikývl. S tím se Eiran vrátil k řízení a pokračoval v cestě, na kliniku to byla pořád tak půlhodina cesty. Damien byl tiše. I kdyby chtěl, nedokázal by slovy popsat, jak moc byl rád, že je Eiran na blízku ale nepotřeboval to říkat nahlas. Některé věci prostě vyplynuly ze situace. Jak jeho tělo pomalu opouštěla zima, začala se vracet bolest. Záda, kotníky, namožená zápěstí a ramena, zadek… těch zdrojů bylo tolik, že už ani nevěděl, který bolí víc.
„Eirane…“ Myslel si, že to řekl dostatečně tiše ale mýlil se. Jmenovaný se podíval do zpětného zrcátka.
„Co se děje?“ Zeptal se měkce.
„Nic.. jen jsem se chtěl ujistit, že tu jsi… že se mi to nezdá.“ Pousmál se. Eiran znovu sundal ruku ze šaltpáky a natáhl jí dozadu, kde zhruba tušil Damienovu hlavu. Ten pochopil záměr rychle a uvelebil se tak, aby byl v dosahu. Eiran ho hladil po vlasech a Damien měl navzdory neustávající bolesti pocit, že se rozteče blahem.
Eiran zastavil před klinikou.
„Můžeš chodit?“ Zeptal se a bylo mu odpovězeno jednoduchým kývnutím. Chápal, že se tam Damienovi nechce ale nutně potřeboval ošetřit ty rány na zádech. Vystoupil z auta a pomohl Damienovi, který se zabalil do jeho kabátu. Byl si vědom, že je bos ale s tím se nedalo nic dělat. Vedl ho skrze recepci, kde se ho nikdo nepokoušel zastavit ani slovem, dál do komplexu kliniky. Damien věděl, za kým jdou a radost z toho neměl ale důvěřoval Eiranovu úsudku. Navíc Illarion, ač Eirana nesnášel, byl stále Damienův lékař. Eiran se zastavil u jedněch dveří a zaklepal.
„Nemám čas.“ Dostalo se mu úsečné odpovědi skrze zavřené dveře.
„Je to nutné.“ Pronesl Eiran a čekal jen pár vteřin, než se dveře otevřely. Černovlasý muž v klasickém bílém plášti nevypadal, že ho rád vidí. Těkal pohledem mezi Eiranem a jeho doprovodem.
„Tak co se děje?“ Snažil se znít neutrálně.
„Můžeš se, prosím, podívat na Damiena? A ne, nepočká to do rána.“ Za to si vysloužil jeden podezíravý pohled.
„Fajn, tak pojďte.“ Zavřel za sebou a vedl je chodbou dál, než zastavil u dveří do ordinace.
„Ty,“ ukázal na Damiena „se mnou, ty počkej tady.“ Kývnul směrem k Eiranovi a dveře do ordinace se zabouchly.
Illarion byl ten večer už dost nabroušený ale Eiran nasadil už tak dost špatnému dnu tu správnou korunu. Došel k počítači a vytáhnul z databáze Damienovu složku.
„No, tak spusť.“ Povzdychl si a otočil se zpět ke svému pacientovi. Damien neřekl nic, jen se k němu otočil zády a sundal si kabát.
„Ježiši…“ Illarionovi málem zaskočilo. Tohle… tohle už překračovalo všechny meze. Vrazil na chodbu s výrazem vzteklého pitbula.
„Tohle sakra nemyslíš vážně! Nikdy sem se neptal, nikdy, ale tohle už je moc! Máš minutu, než zavolám policii!“ Vrčel a hlas mu vzteky přeskakoval.
„To jsem nebyl já.“ Řekl s ledovým klidem. Illariona to vykolejilo.
„Nebyl?“ Zopakoval nevěřícně.
„Ne. Jestli mi nevěříš, tak se zeptej přímo jeho.“ Zdálo se, že Illarion už dovede jasně uvažovat. Přikývl a zmizel zpět v ordinaci. Odjistil kolečka u lůžka v rohu místnosti a posunul ho pod světlo.
„Tak, lehni si na břicho.“ Nasměroval ho a zatímco se Damien snažil najít dostatečně pohodlnou pozici, sbíral věci, které potřeboval.
„Dobře. Vzhledem k tomu, že ti to musím vyčistit, za což bys mě asi zabil, ti to ošetřím v narkóze, souhlasíš?“
„Jo… cokoliv, co uznáš za vhodné.“ Bylo mu naprosto jedno, co s ním Illarion udělá, hlavně ať už ustane ta děsivá bolest. Injekci necítil ale za pár minut už o sobě nevěděl. Illarion ještě chvilku čekal, než se pustil do práce. Omyl Damienova záda od krve a špíny vlažnou vodou a pustil se do dezinfekce. Pět větších ran, 4 menší a spousta dalších, které nepotřebovaly zašít. Neměl tušení, co přesně se stalo a byl si celkem jistý, že chce, aby to tak zůstalo. Ošetřování zad netrvalo dlouho – Illarion obvykle prováděl daleko složitější lékařské úkony, takže tohle pro něj opravdu nebyl problém. Na modřiny a podlitiny na zádech, zápěstích i kotnících nanesl vrstvičku hojivého gelu a jemně ho vmasíroval do pokožky. Rád by pro Damiena udělal víc ale gel byl vhodný pouze na neotevřená zranění, zbytek se musel zahojit sám. Umyl své ruce i veškeré vybavení, které potřeboval a všechno uklidil.
Když otevřel dveře, Eiran to to ani nepostřehl. Byl zjevně příliš zahloubán do svých myšlenek. Illarion si odkašlal, čímž okamžitě přilíkal pozornost.
„Tak si ho běž vzít – nemám důvod si ho tady nechávat.“ Eiran se zvedl a vešel do ordinace. Damien byl samozřejmě stále v narkóze.
„Vzbudí se tak za hodinu. Stehy se po srůstu rozpadnou samy ale ať přijde za týden na kontrolu. A samozřejmě nenamáhat záda.“ Eiran jen přikývl, znovu zabalil drobnějšího muže do svého kabátu a vzal si ho od náručí. Illarion s ním šel až k autu, kde mu otevřel zadní dveře, aby mohl Damiena pohodlně položit na zadní sedadlo. Ještě než usedl za volant se na něj Eiran podíval.
„Děkuju ti.“ Illarion jen odmítavě zakroutil hlavou a gestem naznačil, ať už vypadne, což mu Eiran docela rád splnil.
Damien se vzbudil ale chvíli mu připadalo, že stále spí a zdá se mu sen. Měkká postel, teplo, všudypřítomná vůně Eirana… jediné, co bylo mimo, byla přetrvávající tupá bolest v zádech. Musel se poměrně dlouho přesvědčovat, aby otevřel oči. Poznal Eiranovu ložnici ale v posteli kromě něj nikdo nebyl. Postupně dovolil všem těm zážitkům toho večera se vrátit.
Eiran seděl na kožené pohovce v obýváku a četl si něco na notebooku. Když se mu kolem krku ovinuly dvě štíhlé ruce, jen se položil do měkkého opěradla a zavřel oči. Damien ho ale k jeho překvapení za moment pustil. Než stihl zaregistrovat co se děje, klečel mu světlovlasý muž u nohou. Ruce za zády a pohled pokorně opřený na Eiranova chodidla. Eiran se chytil velmi záhy – čas na omluvy a odpuštění. Oba více než dobře věděli, že žádné omluvy nemohou omluvit Damienovo jednání a žádná slova odpuštění nemohou smazat jizvu, která zůstala na Eiranově důvěře k Damienovi. Ale oba také věděli, že je to potřeba. Omluva i odpuštění.
„Co se děje?“ Zeptal se něžně, jako by o ničem nevěděl.
„Chtěl jsem se Vám omluvit, pane. Smím?“
„Nejdřív mi řekni, za co přesně se budeš omlouvat.“ Eiran chtěl jejich rozhovor balancovat přesně na pomezí jejich obvyklé hry a vážného rozhovoru. Damien se zhluboka nadechl.
„Za to, že jsem Vám přidělal takové starosti a problémy, za to, že jsem si Vás nevážil, že jsem Vás obešel a…“ Zasekl se a Eiran věděl, že na tom nejdůležitějším. Věděl, že jen vyslovení jeho prohřešku bude Damiena bolet ale muselo to tak být.
„A…?“ Pobídl ho po chvilce mlčení.
„..hlavně za to, že jsem Vás zradil… Vás, Vaši důvěru ke mně…“ Hlas se mu chvěl a Eiran měl silné podezření, že Damien brečí.
„Dobře, to souhlasí.“ Řekl naprosto neutrálním tónem a vyčkával.
„Já… nechci se omlouvat, nemám žádnou omluvu pro to, co jsem udělal… strašně mě to mrzí, je mi to opravdu strašně líto. Dal bych cokoliv za to, abych to mohl vrátit nebo alespoň udělal cokoliv, abych to napravil. Vy… Vy jste všechno, co potřebuju a co chci, jen jsem to, já idiot, neviděl.. snad by bylo lepší, abych na té silnici zůstal…“ Eiranovo dřívější podezření se změnilo v železnou jistotu. Už, už chtěl promluvit, když Damien navázal.
„Nezasloužím si Vás, nezasloužil jsem si, abyste pro mě přijel…“
„To by stačilo…“ Chtěl ho zarazit ale Damien vypadal, že je mimo. Pravděpodobně si uvědomil, co všechno se mohlo stát a jak málo chybělo k tomu aby ztratil Eirana i svůj vlastní život. Dál před ním klečel a už jen mlčel.
„Pojď sem ke mně.“ Promluvil znovu Eiran, sklouznul z pohovky na zem, před Damiena, a přitáhnul si ho k sobě.
„Odkdy ty rozhoduješ o tom, co si zasloužíš a co ne?“ Zeptal se a doufal, že to nastartuje Damienův mozek. Chvilka ticha ho znervóznila ale naštěstí nebyla moc dlouhá.
„Nerozhoduju, omlouvám se.“ Zafungovalo to přesně tak, jak doufal. Damien už zněl trochu klidněji.
„Pro tentokrát ti to odpustím, trestem ti budiž to, co máš na zádech a na rukách a nohách. Ale pamatuj si, že to bylo poprvé a naposledy. Ještě jednou něco takového uděláš, tak už nedostaneš šanci se ani omluvit. Vyjádřil jsem se jasně?“
„Ano, pane. Naprosto. Děkuju…moc…strašně moc děkuju…“ Nebyl vyloženě šťastný ale nejšťastnější, jak v dané situaci být mohl. Líbal Eirana na krk a tvář a Eiranovi připomínal psa, kterému něco vyčinil ale pak se s ním šel pomazlit. Takové opatrné ale upřímné nadšení. Obejmul ho a pevně si ho k sobě přitiskl.
„Tohle už mi nikdy, nikdy nedělej. Když jsem tě tam viděl ležet, myslel jsem, že to bude moje smrt.“ Šeptal mu a hladil ho po vlasech.
„Neudělám… jsem jen pro Vaše potěšení. Jen pro Vás. Vaše potřeby a přání jsou vším, co potřebuju.“ Eiran měl trochu obavu, že po tomhle bude brát Damien tuhle hru ještě vážněji. A že si ho tak Eiran k sobě připoutá ještě víc. Ale nebylo to právě to, co chtěl? Co chtěli oba?