Probouzel se jen pomalu. A nerad. Hlava jako střep, na patře hnusná pachuť, bolavé tělo. Možná bylo načase přiznat si, že na takové akce už ve svých pětatřiceti není nejmladší. Nebylo to jednoduché, ale bylo to podstatně snazší než si přiznat pravý důvod, proč se předchozí noci tak ztřískal. Nebo spíš důvody. Původně zvažoval, že by ani nešel, ale to by vůči jeho lidem nebylo fér. Oni měli legitimní důvod slavit, a že jiná divize firmy, o které neměli ani ponětí, má vážné problémy, by nemělo jejich úspěchy zastínit. Pořád se ještě snažil bojovat s přerodem do klasické korporace, kde je CEO jen abstraktní pojem vzbuzující nervózní pohledy. Jenže s přibývajícími úspěchy, pobočkami, a zaměstnanci, už si tenhle přístup dokázal jakž takž držet jen v hlavním sídle společnosti ve Phoenixu. Proto se nakonec přemohl, a šel. Alkohol měl být jen adekvátním odreagováním. Kéž by to u toho zůstalo.
Zašátral na nočním stolku po telefonu, jen aby zjistil, že je vybitý. Kdyby mu nebylo tak strašně zle, snad by se i zamyslel nad tím, jak je možné ve 22. století vybít mobil. Takhle ho jen s nespokojeným povzdychnutím položil zpátky. Potřeboval si dát sprchu. A vyčistit zuby. Taky aspirin a kafe. Bohužel to všechno vypadalo stejně reálně, jako mimozemská invaze, protože by se musel zvednout z postele. Rezignovaně zabořil tvář zpátky do polštáře, odhodlán ignorovat realitu. Ta s tím ovšem zásadně nesouhlasila. Cvaknutí, když povolil elektronický zámek vchodových dveří, by za jiných okolností neslyšel, ale v danou chvíli bylo v Damienově bytě hrobové ticho. Jenom otočil hlavu, aby viděl na dveře ložnice. Jestli ho chce někdo vykrást, ať si poslouží. Dokud nebude chtít postel. A pokud ho někdo přišel zabít, tak proč by se vůbec měl Damien namáhat s nějakou fyzickou aktivitou.
„No, dobrý ráno,“ promluvil černovlasý čtyřicátník, než se ležérně opřel o futra.
„Eirane..., co tady děláš?“ zatímco se jeho mozek snažil najít odpověď, bolest hlavy nabrala takřka zrůdných rozměrů.
„Nemohl jsem se ti dovolat,“ pronesl, jako kdyby to něco vysvětlovalo. Možná i ta mimozemská invaze nevypadala tak nepravděpodobně ve srovnání s představou, že by se Eiran objevil v Damienově bytě bez ohlášení.
„Mám vybitý telefon. Děje se něco?“
„Na to jsem se chtěl zeptat já tebe.“
„Včera jsme měli firemní party, asi jsem to trochu přehnal,“ shrnul Damien, upřímně si přejíc, aby už černovlasý přestal mluvit.
„To vím. Volals mi, proto jsem tady.“
Až do té chvíle byl Damien přesvědčený, že mu nemůže být mizerněji. Svůj názor promptně přehodnotil.
„Volal? To se omlouvám, moc si nepamatuju.“
„To mě nepřekvapuje,“ vkročil do místnosti, a sedl si na kraj postele, vážný a zamyšlený. Na tuhle kombinaci u něj Damien nebyl zvyklý. Párkrát ji už viděl, ale za okolností, na které vzpomínat nechtěl.
„Co jsem ti chtěl?“ sebral nakonec odvahu. Vždyť nemohlo jít o nic závažného, to by Eiran přijel buď dřív, nebo vůbec.
„Vlastně ne moc.“
„Eirane, buď mi to řekni rovnou, nebo mi aspoň dones něco na hlavu, než pojdu.“
K jeho překvapení si Eiran vybral druhou možnost. Možná, že nakonec přeci jen nechce vědět, co v opileckém rauši tmavovlasému muži řekl.
„Měl bych se vysprchovat,“ povzdychl si zmučeně Damien, když zapil bílou tabletu.
„Jo, to bys měl,“ souhlasil Eiran, a vůbec poprvé od chvíle, co přišel, se usmál. Tedy, bylo to spíš takové ušklíbnutí.
„Je to tak zlý?“
„Jak se to vezme,“ ukázal prstem na Damienovo odhalené břicho, kde stálo kostrbatým písmem černou fixou „seš nejlepší, šéfe“, následováno apartním srdíčkem.
„Já to nechci vědět,“ zaúpěl odmítavě.
„A mě by to zrovna docela zajímalo, šéfe,“ usmál se Eiran, a v šedivých očích se mu blýskalo. Damien ten pohled znal. Moc dobře.
„Eirane, teď fakt není úplně vhodná chvíle.“
„Někdo, kdo mi volá v půl čtvrtý ráno s detailním popisem, jak by mě chtěl vykouřit, mi bude říkat, co kdy je a není vhodný?“ jen stěží skrýval své pobavení starší muž.
„Já... jdu do tý sprchy,“ oznámil svůj únikový plán, a konečně se vyhrabal z postele.
Byl příliš rozptýlen proudem teplé vody, která mu dopadala na šíji, než aby slyšel kroky, nebo šelest oblečení. Eiranova ruka kolem pasu ho vyděsila tak, že na dlažbě div neuklouznul.
„Stalo se něco?“ Promluvil Damienovi tiše do ucha.
„Ne, jen... chyběls mi.“
„Proto ses tak zrušil?“
„Nevím.“
„Nelži, víš, že to nemám rád,“ hravě se mu zakousnul do ušního lalůčku.
„Fajn. Ožral jsem se, protože jedna z mých nejlepších vědkyň je mrtvá, další vědec se pohřešuje, nejdražší projekt v historii mojí společnosti je v rukou neschopnýho policejního detektiva, a měsíc jsem neměl sex. Spokojenej?“ vysypal ze sebe v jediném souvětí. Trochu se mu tím ulevilo. Trochu.
„Mohl jsi mi kdykoliv zavolat.“
„Neměl jsem čas.“
Eiran ho pevně chytil za zápěstí, a opřel mu ruce o zeď.
„Eirane, teď ne.“
„Varoval jsem tě, ať nelžeš.“
Damien jen svěsil hlavu na znamení rezignace. Ostatně, oba dobře věděli, že kdyby Damien skutečně nechtěl, použil by jiná slova. Eiran mladšího muže chytil pod krkem – nijak silně, ale Damien přesto zalapal po dechu.
„Měl jsi mi zavolat.“
„Proč, aby mi slovutnej Eiran Alphege ukázal, jak vést byznys?“ Zavrčel podrážděně. Nemyslel to vážně, jen provokoval.
Černovlasý se bez velkého rozmýšlení napřáhl, a přetáhl Damiena rukou přes zadek. Hlasité plesknutí mělo v koupelně uspokojivou ozvěnu.
„Měsíc tě nevidím, a jak jsi zvlčil!“ zhodnotil naoko pohoršeně starší z dvojice, než vylezl ze sprchy, a popadl nejbližší osušku. Damien se na něj díval trochu zmateně.
„To čekáš, že zůstaneme tady? Jestli vážně toužíš dvacet minut klečet na dlažbě, tak proti tomu nic nemám, ale dneska ne. Dej se dohromady, a přijď za mnou, až budeš připravenej,“ s tím sebral svoje oblečení, a nechal Damiena v koupelně o samotě.
Damien přišel do obýváku o nějakých deset minut později, s ručníkem kolem pasu. Voda mu ještě kapala z mokrých světle hnědých vlasů, a celkově vypadal podstatně zdravěji. Jen se pořád tvářil jako zpráskaný pes, na což dle Eirana neměl nárok, protože ho nikdo nezpráskal. Zatím. Eiran sám seděl na pohovce, zády k Damienovi.
„Tak šup, už jsem myslel že se nedočkám“ vyzval Damiena k místu na podlaze před gaučem, aniž by se na něj otočil. Světlovlasý váhal. Zjevně zvažoval, jestli se na to přeci jenom nevykašlat.
„Na rozmejšlení jsi měl času dost, pojď sem, než si já rozmyslím ty dlaždice,“ Eiranův hlas už zdaleka nezněl tak mile, jako před chvílí ve sprše. Damienovi bylo jasné, že další varování už nedostane.
Párkrát se nadechl a vydechl, než došel k pohovce. Beze slova si sundal ručník, a nahý klekl staršímu muži k nohám. Namísto své naučené pozice s rukama za zády a narovnaný se ale rozhodl pro jiný začátek. Ruce za záda sice dal, ale předklonil se, dokud se čelem nedotýkal špiček Eiranových nohou. Samozřejmě, že to nedělal jen tak. Takhle měl Eiran vynikající výhled na jeho záda a zejména na pět dlouhých diagonálních jizev, které se na několika místech křížily. Moc dobře věděl, že se na ně jeho partner nedívá rád, zejména v rámci hry. Ucítil studenou plácačku bičíku, jak pomalu kopíruje jednu z jizev, a bezděky se zachvěl.
„Nejdřív drzej, a teď ještě neposlušnej,“ zamlaskal káravě černovlasý.
„Nebyl jste specifický, pane,“ pokusil se obhájit Damien. Marně. Bičík mu olíznul zjizvená záda s větší razancí, než na jakou byl takhle na začátku zvyklý. Zasykl.
„Asi jsem tě špatně slyšel, chlapče.“
„Rád bych splnil vaše přání, ale nevím, jaká jsou,“ to už bruslil na opravdu tenkém ledě, a byl si toho vědom. Jenom málo věcí dokázalo Eirana vytočit víc, než když si Damien hrál na idiota.
„Podívej se na mě,“ zazněl nad ním Eiranův hlas. Bylo zřejmé, že se snaží Damienovu snahu ignorovat, ale po těch letech už před druhým mužem nedokázal tak docela skrýt drobné záchvěvy v hlase, a řeči těla. Světlovlasý vzhlédl, zelené oči široké hraným strachem při pohledu na bičík spočívající na Eiranově klíně.
Čekal hodně věcí, ale nečekal facku. Zcela reflexivně vystřelil rukou ke tváři, která nepříjemně pálila. A zalitoval toho, protože Eiran byl rychlejší. Přetáhl ho přes prsty bičem. Damien zaúpěl, načež ruku okamžitě vrátil za záda.
„Chceš si se mnou hrát? Tak si budem hrát, ale po mým. Teď mi nastav ruce.“
Světlovlasý poslechl. Bledou kůži zápěstí mu objala široká kožená pouta, jejichž tíhu důvěrně znal. Další překvapení ho čekalo, když Eiran zpod jednoho polštáře vedle sebe vylovil širokou plácačku z tmavého dřeva. Nebylo to příjemné překvapení.
„Já… já se omlouvám, pane. Je mi líto, že jsem na vás byl drzý,“ obrátil Damien rychleji, než Eiran považoval za možné, a najednou to ani trochu nevypadalo, že by to hrál.
„Přijde mi dost výmluvný, že tohle,“ pozvedne nástroj, „u tebe má mnohem větší autoritu než já.“
„To není pravda!“ vykřikl světlovlasý, pravděpodobně jen díky pudu sebezáchovy.
„A za to lhaní dostaneš dalších pět.“
„Ale pane! To není fér!“
„Deset. Pokračuj, jak je libo.“
Damien jen zalapal po dechu. Udělal si v hlavě velmi rychlý propočet svých prohřešků, přiřadil to do rovnice k Eiranovým zvykům, a znatelně pobledl. Eiran měl nakonec asi pravdu, když říkal, že Damien zvlčil.
Eiran se postavil, chytil ho za spoutané ruce, a vytáhl na nohy vedle sebe.
„Do kuchyně,“ zavelel, nedbaje Damienova sklíčeného výrazu. Kdekoliv jinde v bytě by si to odbyl raději než přehnutý přes stůl. Což Eiran pochopitelně věděl; proto si ho vybral.
„Mohl bych…,“ zkusil opatrně.
Starší muž ho utnul všeříkajícím: „Nemohl.“
Ani ne o dvě minuty později už stál opřený o ten proklatý stůl. Aspoň že mu Eiran nespoutal ruce za zády, takže si nemusel dřít obličej o masivní dubové dřevo. Nezkoušel se nijak bránit, možná mu za to Eiran jednu nebo dvě rány odpustí. Kéž by.
„Připravený?“ ozvalo se za ním. Samozřejmě, že nebyl připravený, to je jako ptát se někoho, jestli je připravený na amputaci ruky. Přesto přikývnul. Co jiného taky zbývalo.
Plácačka dopadla na místo určení s tupým plesknutím. Eiran do toho nedal nijak moc síly, což světlovlasého trochu uklidnilo. Ne na dlouho. Další dvě rány dopadly na stejné místo, a už podstatně méně neškodně. Pak tři rány symetricky na druhé straně. Pro Damiena poměrně záhy vyvstal jistý problém. Sice byl rád, že po něm tentokrát nebylo požadováno počítání, na straně druhé to taky znamenalo, že pořád nevěděl, kolik vlastně dostane. Po dalších dvou ranách už mu to nicméně bylo dost jedno. Eiran postupně přidal na intenzitě, a v případě téhle proklaté věci se ani nemusel namáhat moc. Nebylo to jako dostat bičem. Ten byl rychlý, ostrý a štiplavý, tohle bylo mnohem zákeřnější. Šestá rána, a už skučel jak zvíře. To se ještě nedostal ani před bonus, který si zasloužil vlastní výřečností.
„Prosím, pane, slitujte se, prosím,“ štkal po deváté ráně. Starší muž mu ale jen připomněl, že když měl dost energie na blbosti, tak na tohle ji má nepochybně také. Ještě se zlomyslně zasmál, když si všiml Damienovy erekce. Nevzrušovala ho bolest – alespoň ne sama o sobě. Poslední měsíc snil o spoustě věcí, které by mu Eiran mohl dělat, a bylo to dobré, ale ani trochu se to nevyrovnalo skutečnosti. Možná to vlastně jen celou situaci zhoršovalo. Jakkoliv měl bujnou fantazii, nikdy nedokázala vybásnit ty maličkosti, na kterých tolik záleželo. Štípající pot, tvrdou hranu stolu, která nepříjemně tlačila, nefalšovaný stud, když mu Eiran připomínal, jak moc se mu tohle zacházení líbí. A hlavně Eirana samotného, a jeho um jít vždycky o ten kousek dál. Ukázat Damienovi že je v něm mnohem víc, než si sám myslí.
„Omlouvám se, strašně moc se omlouvám,“ kňučel upřímně, zatímco mu po tvářích tekly slzy. Bolest už byla prakticky nesnesitelná, a Damien měl co dělat, aby se mu nepodlomila kolena.
„Vždyť jsme teprve u patnácti, a deset jsi měl jako bonus. Co myslíš, kolik by sis tak zasloužil za to divadlo, co jsi předved?“
Prvotním impulzem mu bylo říct, že jeho provinění nemůže vykoupit žádná bolest, ale to by se příliš snadno dalo vyložit jako pozvánka do dalšího kola.
„Aspoň pětadvacet, pane, ale já už nemůžu. Prosím, mějte slitování.“
„Myslíš, že si něco takovýho zasloužíš?“
„Ne, pane Alphege, nezasloužím.“
„No, aspoň nějakou sebereflexi máš. Zvládneš ještě pět?“ navrhnul svůj kompromis. Nebo to možná kompromis vůbec nebyl, a chtěl mu dát dvacet ran od začátku. Damien nicméně v danou chvíli nedisponoval kapacitou, aby nad něčím takovým přemýšlel. Byl bolavý, vyčerpaný a nadržený.
„Vynasnažím se, pane.“
„Tak se mi líbíš. Počítej si to.“
„Jedna,“ začal počítat, když dopadla první rána. Ani o chlup měkčí než ty předešlé. Postižené místo mu obalila intenzivní bolest, kterou cítil snad až v kostech. Nebyl si jistý, jestli ty další čtyři rány přežije, ale slíbil, že se bude snažit.
„Dvě,“ praštil se čelem o desku stolu, jen aby na zlomek vteřiny cítil nějakou jinou část těla než svoje zmučené pozadí.
„Tři,“ zachraptěl. Cítil, jak se mu chvějí nohy. Jakoby ani nepatřily jemu. Nechápal, jak to, že ještě stojí.
„Vidíš, jak ti to jde. Seš šikovnej, ještě dvě zvládneš jako nic,“ Eiranův hlas byl zase vlídný a milý. Damiena to povzbudilo, i když si nebyl jistý, jak dlouho mu to vydrží.
„Čtyři!“ vykřikl přidušeným hlasem, a tentokrát se mu opravdu podlomily nohy. Stihl se sebrat těsně předtím, než by se bradou praštil o hranu stolu. Černovlasý trpělivě počkal, dokud se znovu nenachystá.
„Poslední. Můžeme?“ byla to spíš řečnická otázka, ale Damien byl v tu chvíli vděčný za každé slovo, které mu Eiran věnoval. Vědomí, že si jeho výdrže a bolesti, kterou prožívá, někdo váží, bylo stejně návykové, jako tvrdé drogy.
„Ano, pane.“
Nevěřil, že by Eiran do toho posledního úderu dal víc síly, a přesto mu přišel ještě o něco horší než ty předchozí. Na okamžik měl pocit, že se nemůže nadechnout. Začal trochu panikařit, přičemž se mu vzdaly nohy nadobro. Naštěstí Eiran podobný vývoj situace očekával. Pohotově ho zachytil kolem pasu, a pomalu se i s ním posadil na zem.
„Počítej, chlapče,“ připomněl mu jemně. Nechtěl to poslední číslo slyšet kvůli sobě, potřeboval, aby si Damien uvědomil, že to má za sebou. A že to zvládnul.
„Pět,“ dodal opožděně s trochu připitomělým úsměvem na rtech.
„Správně. Víš, co to znamená?“
„Že jsem vás nezklamal.“
„Přesně tak,“ promlouval k němu, zatímco rozepínal pouta, „jsi úžasnej.“
„Děkuju, pane,“ zavrněl Damien, prakticky tetelící se blahem.
„Zasloužíš si odměnu. Pojď,“ pomohl mladšímu muži na nohy, a odvedl ho do ložnice.
Nechal Damiena kleknout k posteli, než si začal rozepínat kalhoty. S potěšením sledoval nesoustředěný pohled, kterým ho světlovlasý sledoval. Zjevně byl pořád ještě trochu mimo, což jen dokazovalo, jak moc tohle potřeboval. Damien byl většinou drzý a zkoušel, co si může dovolit – když pro nic jiného, tak pro oboustranné potěšení z následující hry o podřízení, ale teď šel výrazně za hranu svých obvyklých provokací, i Eiranovy tolerance. Právě díky tomu byl v tu chvíli výrazně krotší a klidnější, než u něj bylo zvykem.
Černovlasý si sedl na postel, přivolajíce si Damiena mezi svoje roztažené nohy. Nepotřeboval slova, aby Damien pochopil, co se od něj čeká. Bez zaváhání se naklonil, a otřel se tváří o Eiranovu odhalenou erekci. Cítil, jak po sobě zanechává vlhkou stopu.
„Sluší ti to takhle. Asi bych tě měl prostě řezat víc,“ pousmál se Eiran, zatímco proplétal prsty Damienovými vlasy.
Zelenooký neodpověděl, ale místo toho jazykem pomalu obtáhnul penis před sebou od kořene po uzdičku, kde se na chvilku zastavil. Černovlasý cosi souhlasně zamručel. Když se v další vteřině ponořil do mokrého tepla Damienových úst, jen stěží se ovládl, aby si zkrátka nevzal, co chtěl. Nezapomněl nicméně na to, že tohle je odměna, a trochu té iniciativy bylo její součástí.
Damien si vymyslel velmi hezký postup. Nejdřív se Eiranovi věnoval jazykem. Rafinovanými triky ho postupně zbavoval rozumu, jen aby ho v následujícím okamžiku polknul až po kořen. Eiran cítil, jak mladší muž bojuje s dávicím reflexem, ale věděl z nejedné podstatně hrubší zkušenosti s ním, že to pro něj není problém. Černovlasý mu věnoval pár opatrných přírazů bez toho, aby ho nějak nutil. Když se Damien potřeboval nadechnout, jen uhnul hlavou, dokud mu žalud nespočíval mezi pootevřenými rty. Kolem koutků se mu až na bradu leskly stopy slin, které nedokázal zastavit. Upřímně, ani se o to nesnažil.
„Kdyby ses tak viděl. Seš překrásnej. Dokonalej,“ nešetřil Eiran komplimenty. Muž u jeho nohou jen spokojeně přivřel oči, a nechal svého pána znovu vklouznout do svých úst. Střídavě ho dráždil jen špičkou jazyka, než po něm začal přejíždět širší plochou, ve stejném rytmu, v jakém pohyboval hlavou. Slyšel, jak nad ním Eiran lapá po dechu, a naplňovalo ho to až absurdní hrdostí. Zrychloval a zpomaloval podle toho, jak pevně ho Eiran držel za vlasy. Ani moc nevnímal, když mu starší muž začal pomalu tlačit hlavu hlouběji do svého klína, a svůj penis hlouběji do krku. Musel být blízko. Ta myšlenka světlovlasého povzbudila k ještě větší snaze. V tu chvíli pro ně neexistovalo nic, než oni dva a trocha času vyjmutá z normálního světa, který byl tak daleko, že by se o jeho existenci dalo pochybovat. Eiran hlasitě zasténal, když se ho zmocnila první vlna nastupujícího orgasmu. Reflexivně se naklonil dopředu, jako by se snad chtěl schoulit kolem Damiena, který s naprostou samozřejmostí spolykal všechno, co mu Eiran dával. Černovlasý byl možná mimo, ale ne dost na to, aby mu unikly záchvěvy Damienova těla. Příliš podobné jeho vlastním, než aby to byla náhoda.
Eiran se po chvilce narovnal, jen aby padl na záda do postele. Pár okamžiků jen popadal dech, než natáhl ruku z postele zhruba stejným směrem, kde nechal klečícího Damiena.
„Pojď sem,“ zasípal. Kdyby Damien neposlechl, jen těžko by se v tu chvíli starší muž zmohl na něco jiného, než nějakou peprnou nadávku a snad nějakou tu výhružku. Naštěstí pro Eirana už si přetahované užili ten den dost. Zelenooký se vyškrábal na postel, než zabořil obličej do Eiranova ramene. Hodnou chvíli mezi nimi panovalo příjemné ticho, než ho přerušil Damien bolestným zaúpěním, když ho starší muž plácnul po zadku, na kterém se rýsovala rudo-fialová jelita.
„Za co?“ zeptal se dotčeně.
„Ani ses nezeptal, jestli se můžeš udělat. Máš štěstí, že jsem právě prodělal infarkt a další půl hodinu se nezvednu.“
„Můžeš mi to vynahradit příště.“ usmál se Damien. Drzost se mu vrátila překvapivě rychle, ale přesto si Eiran nemohl nevšimnout, že je jiný. Uvolněný, klidný. Snad i šťastný. Aspoň na chvíli.