Tento text je součástí archivu BDSM.CZ.
Původní datum vydání: 16. srpna 2000
Začaly dopadat první kapky. Proklínala jsem Boha, toho samého Boha, ke kterému jsem se ještě před týdnem vroucně modlila. V suchu kláštera se dobře věřilo, že On všechny spasí, zachrání, nakrmí hladové a uzdraví choré. Teď ale bylo všechno jinak. Musela jsem si pomoci sama. Měla jsem jedinou jistotu a to tu, že On mi určitě nepomůže. Kapky se zvětšovaly. Podle prudkých poryvů větru jsem soudila, že co chvíli začnou blesky a hromy. Proto musím jít. Co nejrychleji. Sice nevím kam, v téhle pustině není kam se schovat, ale musím tam dojít, než začne bouřka.
Když jsem v dálce uviděla světlo, neubránila jsem se děkovné modlitbě. Chtěla jsem utíkat, ale nezbývalo mi dost sil. Dorazila jsem ke stavení, nad hlavou mi křižovaly blesky a z pláště stékalo plno kapek.
Otevřel mi jakýsi muž. Byl už připraven sepsout vetřelce za to, že buší na jeho dveře tak zuřivě v tuto pozdní dobu, když ale uviděl promočenou osobu v kápi, překvapeně ustoupil. Začala jsem zoufale prosit, aby mě u sebe nechal přespat. Ani mě nenechal doříct větu a vtáhl mě dovnitř.
"Dobrý Bože, co dělá mladá holka tady na samotě v takovémhle nečase?" optal se.
Sundala jsem si kápi, stála u dveří a oddechovala. Pozorovala jsem rostoucí mokrou skvrnu na prkenné podlaze.
"Neumíš mluvit?"
"Utekla jsem," podařilo se mi hlesnout.
"Aha. Tomu říkám odpověď. Inu, co mám s tebou dělat, sundej ten plášť a šaty, ať mi tu neuděláš potopu, možná ještě najdu nějaké oblečení po ženě."
Odložila jsem šaty na kraj lavice a zhroutila se vedle nich. Ani se neohlédl, dál se přehraboval v truhle na druhé straně místnosti. "Dobrá. Teď se vyspíš, ale zítra ráno ať už tě tu nevidím, jasné?" mumlal.
"Ano, pane," špitla jsem. Cokoli bylo lepší než ta strašlivá bouřka venku.
Konečně se zvedl od truhly, v ruce látku světlé barvy. "Nechci tu žádné problémy se zběhlými děv…" poslední slovo polknul v půli. Viděl mě ve světle svíčky, jak sedím skrčená v rohu lavice, na sobě jenom košilku z tenkého plátna, skrz naskrz promočenou a klepu se zimou.
Chvíli si mě prohlížel, zdálo se mi, že dosti nestoudně. "Odkud jsi utekla?" optal se už mírněji.
Kdybych v té chvíli přiznala, že jsem zběhla z kláštera, vyhodil by mě okamitě jako všichni před ním. Vím, že se to nemá, ale musela jsem lhát.
"Ze sirotčince." Utekla jsem ze sirotčince. Tak. Co na tom, že mi v září bude osmnáct? Vždycky jsem vypadala mladší a on té lži sebezáchovy uvěřil. Nebo alespoň tak vypadal.
Dostala jsem horký bylinkový čaj a přes ramena ovčí kůži. "Dopiješ a pomažeš na kutě. Ale zítra," zahrozil, "zítra mi půjdeš z očí, jako že se Gaumont jmenuju!"
Oba jsme ale tušili, že hrozba vyjde naprázdno. Marc Gaumont totiž nebyl ani zpoloviny takový venkovský nekňuba, na jakého vypadal, a když spatřil ve světle svíčky mladé tělo prosvítající tenkou košilkou, pomyslel si, že v jeho stavení už příliš dlouho chybí ženská ruka.
A když pak přilehl k spícímu děvčeti do jediné postele, kterou v domě měl, napadlo ho, že o ruce ani tak moc nepůjde. Inu, ještě uvidíme, řekl si a spokojen usnul.
První týden byl nejhorší. Musela jsem se naučit běžné práce na statku. Den po té strašlivé bouřce se mi s vynaložením velkého úsilí podařilo pana Gaumonta (tak se jmenoval majitel domu, v němž jsem nalezla spásu) přemluvit, aby mě nechal u sebe starat se o domácnost za jídlo a střechu nad hlavou. Týden útěků byl tak vyčerpávající, že jsem neměla pomyšlení ani sílu pokračovat dál. A stejně někde nakonec musím zůstat. A musím se něčím živit.
Hned první den jsem poznala, že klidné venkovské vzezření majitele statku je pouze dokonalou maskou prchlivé povahy skryté uvnitř. Brzy ráno, ještě jsem spala, odjel sedlák s čeledínem do města a já zůstala sama doma. Když jsem se probudila, nevěděla jsem, co mám dělat, a tak jsem krátila chvíli pročítáním Bible tak, jak bylo zvykem v klášteře. Když se pan Gaumont vrátil, ptal se hněvivě, co v jeho domě ještě pohledávám, už jsem měla přece dávno být pryč. Úpěnlivě jsem prosila, aby mě zaměstnal jako služebnou. Prosbu vyslyšel, pak se ale rozlítil ještě víc, začal mi nadávat, že místo abych uklidila a uvařila jídlo, mrhám čas rozjímáním nad Biblí. Prohlásil, že s takovým chováním žádat o místo služky je nestoudnost, která musí být ihned potrestána a to důkladně, aby se předešlo jejímu opakování.
"Jak se jmenuješ?" vyštěkl.
"Claire, pane. Claire Marie Chevalier."
"Dobrá. Pověz, jakpak vás trestali v sirotčinci, Kláro," ptal se hlasem, ze kterého šel děs. Rychle jsem vzpomínala, jak nás v klášterní škole učili pamatovat si žalmy.
"Rákoskou přes prsty, pane." Mimoděk jsem se rozklepala.
"Výborně. Takže teď dostaneš přes svoje líné ruce, které celý den zahálely. Dokonce i s rákoskou ti můžu vyhovět," uchechtl se. S hrůzou jsem pozorovala, jak z téže truhly, ze které mi včera přinesl čisté šaty, vytahuje dlouhou, tenkou rákosku.
"Nastav ruce, Kláro."
"Ne, prosím, pane, ne, nevěděla jsem, co mám dělat, jinak bych…"
"Dokud se neodnaučíš odmlouvání, budeš dostávat vždy pět ran navíc," přerušil mě suše. Ztichla jsem a trochu uraženě natáhla prsty. I kdyby to mělo bolet jako čert, ani nemuknu, přísahala jsem si. Ovšem veškeré přísahy se rozplynuly už při třetí ráně, při páté jsem hlasitě naříkala. Po sedmé ráně se už bolest nedala vydržet, ucukla jsem rukama dolů a třela si je o boky. Stačil mi ale jediný pohled do očí pana Gaumonta a prsty jsem chtě nechtě zase napřáhla do určené pozice. S hrůzou jsem si uvědomila, že nevím, kolik ran ještě bude následovat. Bude jich deset, dvacet… nebo padesát? Naštěstí už po první desítce řekl pan Gaumont, že to byl trest za moji lenost a následuje pětice za drzé odmlouvání. Pět ran za drzost bylo ještě přísnějších než předešlé. Už jsem se ale neodvážila rukama uhýbat.
"Doufám, že si zapamatuješ, proč jsi právě teď dostala," řekl potom překvapivě smířlivým tónem. "A teď jdi uvařit mně a Patouovi pořádný hrnec čaje." Netřeba snad dodávat, že s namodralými prsty se příprava čaje stala peklem, naštěstí mě při mém snažení nikdo nepozoroval.
Nebudu dál rozvádět, kolik ran přes ruce mě stálo naučení se domácích prací. Každá špatně vypraná košile, přesolená polévka nebo kopa špinavého nádobí měla za následek trest, prý pro lepší zapamatování. Po týdnu jsem ale musela uznat, že použití důkladnějších metod vede k důkladnějšímu učení. Studium domácích prací mi šlo o poznání lépe než studium Písma v klášteře.
Dva týdny po "noci hrozivé bouře" se pak stalo něco, co mě ještě více připoutalo k službě panu Gaumontovi. Od rána mi nebylo dobře, pokládala jsem to za dostatečnou omluvu a řekla si, že jeden den odpočinku od úmorné, nudné práce nebude na škodu. Celé odpoledne jsem proležela v posteli. Navečer se pán vrátil. Viděl, že není navařeno a ani žádná jiná práce není hotová. Když vyslechl moji omluvu, pokýval hlavou a odpověděl mi, že dokud se udržím na nohách, nevidí důvod, abych si hověla jako hraběnka. Tentokrát jsem neměla vyváznout pouze s oteklými prsty, to by byl prý příliš mírný trest za takovou opovážlivost.
"Vyhrň si sukni a přehni se přes stůl," poručil.
To mi snad chce nařezat jako děcku?
"To ještě není dobré," zamumlal pro sebe, "sundej si i ty kalhotky!"
Přestože mě šokoval, příliš jsem neváhala, dostatek zkušeností už mě naučil, že pán domu nerad váhavá děvčata. Sundala jsem i spodní kalhotky a, ó jak strašlivě stydno mi bylo, ohnula jsem se přes stůl a odhalila panu Gaumontovi holou zadnici. Pozdě jsem si v záplavě studu uvědomila, že prozrazuji něco, co se pán nikdy neměl dozvědět. Na zadku teď jistě viděl cejch, nepřehlédnutelný, ještě dosti čerstvý, vypálili mi jej v klášteře pár dní před tím, než se mi podařilo utéct. Takovým cejchem se označovaly osoby rouhačské, bezbožné a chlípné, nejhorší sběř mířící k bránám pekelným.
"Co to má znamenat?" zeptal se stroze.
Pomalu jsem se zvedala od stolu. "Já, já…" Naráz se ve mně všechno zlomilo. Přeběhla jsem nesmyslně na druhou stranu místnosti a zoufale křičela: "Ne, nevyhánějte mě, pane, prosím, jen mě nevyhánějte!" Se slzami v očích jsem se schovala do kouta a čekala zlostný výbuch, nesmlouvavé "Okamžitě ven!"
"Však mně bylo hned divné, že holka ze sirotčince louská Bibli…" odtušil a ušklíbl se, až mě zamrazilo.
"Pojď sem." Strašně, strašně jsem se bála, nemohla jsem se pohnout. "Pojď sem sakra, nechci tě vyhánět, ale vstaň a pojď ke mně!" Slib, že nebudu vyhozena z domu, mi dodal sílu zvednout se a přišourat se ke stolu.
"Omluv se mi," vyzval mě.
"Omlouvám se, pane, že jsem Vám lhala…"
"Ne. Omlouvám se, pane, že jsem nestoudná děvka s cejchem na zadku a ještě mám tu drzost Vám lhát. Zopakuj to!"
Snažila jsem se říct správně celou potupnou větu, oči zaryté do podlahy. Za pánovými zády se něco pohnulo. Nenápadně jsem se podívala tím směrem. Někdo právě přivíral dveře, ale jen tak, aby zůstala malá škvíra. Patou! Přihlouplý čeledín šmíruje, jak tu stojím před pánem se staženými kalhotkami. Jistě viděl i všechno ostatní! No počkej, oči ti vyškrábu…
"Za ten cejch nemůžu," zkusila jsem alespoň zmírnit budoucí trest.
"O tom teď nebudem diskutovat. Ohni se přes stůl."
"Ale já vážně…"
Násilným způsobem, který mě zcela zaskočil, popadl moje vlasy do hrsti a hlavu mi přirazil k desce stolu. Kdybych ji nestihla včas natočit, býval by mi rozbil nos. Cítila jsem tupou bolest okolo pravého spánku.
"Ty malá děvko, já tě naučím poslouchat bez diskuzí!" Zaklel a už se ozval první svist prutu. Pán mě nijak nešetřil, byl rozlícen na nejvyšší míru, zdálo se mi, že bolestí ztrácím vědomí, jen jsem jakoby zdálky slyšela úryvky z jeho řeči: "…proradná děvko… lživá poběhlice… nestoudnost… dám ti co proto…" Výprask byl dlouhý. Ke konci jsem už ani nekřičela, slzy, nářek a smýkání tělem mě zcela vyčerpaly. Jen jsem zatínala zuby, nehty zarývala do desky stolu.
Ještě týden po této události jsem spala na břiše. Nemohla jsem si pořádně sednout a pan Gaumont se smál, že alespoň nebudu mít nutkání lenošit studiem Písma. Strašně jsem se bála, že hlupák Patou někde vykváká, co viděl na mojí zadnici a přijedou si pro mě. Do kláštera už nechci, ani za nic. A už vůbec nechci ke svým snobským rodičům nabubřelým šlechtickými mravy. Naštěstí se však nikdo neukázal, Patou byl patrně tak hloupý, že nevěděl, co vypálená značka znamená.
Nejhorší ale bylo, když jsem jednou utekla. Po měsící stráveném na samotě, kde jsem mohla jen ráno a večer prohodit pár slov s pánem, přepadl mě pocit, že asi zešílím, zůstanu-li tu jen o hodinu déle. A tak jsem hned ráno po probdělé noci oblékla klášterní šaty, ve kterých jsem přišla tehdy v "noci hrozivé bouře", sbalila jsem uzlík z pláště s kapucí a kousku chleba a vydala jsem se na cestu. Nejdřív jsem musela být opatrná, pan Gaumont a Patou mohli být kdekoli, když jsem ale přešla pozemky a vklouzla do lesa, naplno jsem se zaradovala ze znovunabyté svobody. Natrhala jsem něco lesního ovoce, pak jsem ulehla do trávy, abych dohnala zameškaný spánek.
Probudily mě hlasy. Už se začínalo stmívat. S hrůzou jsem si uvědomila, že slyším Patoua volajícího mé jméno. Musím se schovat, teď hned. Les byl ale příliš řídký a tma příliš malá, než aby mě ochránila. Mezi stromy se ke mně odkudsi přibližoval zvuk koňských kopyt. To bude jistě pán… kdo jiný by to taky mohl být? Popadla jsem uzlík a rozběhla se. V dálce na okraji lesa bylo křoví, tam se snad budu moci ukrýt. Dusot kopyt se stále blížil. Běžela jsem jako o závod. Kdesi blízko se zase ozval Patou. Ohlédla jsem se za sebe… a v tu ránu jsem ležela na zemi, v pravé noze nesnesitelnou bolest. Ode dneška už jistojistě nebudu věřit v Boha. Jen v Satana. Protože tohle je Satanova práce. Jakž takž jsem ještě stihla dokulhat ke křovisku. V příští minutě se kolem mě přehnal pan Gaumont na koni. Nezahlédl mě. I Patouův hlas se nakonec vzdálil. Jsou pryč… Prohmatala jsem nohu a odhadla zranění na vymknutý kotník. Řekla jsem si, že počkám do rána, než se bolest trochu ztiší, pak budu pokračovat v cestě. Přikrytá pláštěm jsem znovu usnula.
Bolest se však nezmírnila, právě naopak, probudila mě v hluboké noci, nohu jsem měla příšerně oteklou. Došlo mi, že tohle se samo nespraví. "Vrať se na statek, tam ti pomůžou," problesklo mi hlavou, myšlenku jsem zahnala, ale ona se vrátila. "Vrať se, jinak chcípneš hlady v téhle pustině," našeptávala mi. "Ale i kdybych se chtěla vrátit, nemůžu, nedokážu to…" "Můžeš. Statek není tak daleko. Zvedni se a jdi, než bude příliš pozdě." Váhavě jsem vstala. Kotník pálil jako čert. Ulomila jsem tlustou větev a používala ji jako hůl. Pomalu jsem se po polní cestě šourala ke statku.
Cesta to byla nekonečná, nejhorší ale čekalo na konci. Plna nevole a strachu jsem zaklepala na dveře. Nic. Hlasitější klepání… Pořádné bušení. Teprve teď se dveře otevřely a za nimi Patou.
"Ale, slečinka se nám vrátila," zakřenil se jízlivě, "no, to bude mít pán radost." Mít víc sil, praštila bych ho holí po hlavě, takhle jsem se zmohla jen na nenávistný pohled.
Patou vzbudil pána. Ten naneštěstí nebyl dost rozespalý, aby se věci vyřešily rychle.
"Kdes byla," vyjel zostra, svíčkou mi oslňoval oči. Sklonila jsem hlavu a přišourala se blíž. "V lese," odpověděla jsem.
"Á, tak dáma byla na procházce… Sedni a ukaž tu nohu," všiml si, že kulhám, "a na procházce se nám zranila… To musela hodně běžet, skoro se mi zdá, že před někým utíkala, co?" Nečekal odpověď. "Takže teď, velectěná dámo, nekřičte, bude to trošinku bolet." Vzal mě za chodidlo a škubnul, bála jsem se, že mi nohu utrhnul, taková prudká to byla bolest, pak to trochu křuplo a najednou bylo všechno v pořádku.
"Tak a teď běž." Nechápala jsem.
"No tak padej," zařval a otevřel dveře dokořán.
Jenže mně už se nechtělo utíkat.
"Já bych tu chtěla zůstat," špitla jsem.
"Ale, zase nějaké dámské vrtochy? Nene, děvenko, teď hned pomažeš pryč, když ti sedlák Marc Gaumont není dost dobrý, najdi si lepší společnost."
"Ale já nechci!" vykřikla jsem na něj. Popadl mě za ruku a smýknul se mnou ven ze dveří. "Dobrá, tak si lehni před práh, kam patříš a modli se ke svému zatracenému Bohu, aby mě do rána přešla zlost." Dveře za mnou se s třesknutím zavřely. Tak. A jsem tam, kde jsem byla před měsícem. Hloupá, hloupá, hloupá holka. Rozplakala jsem se. Napadlo mě znovu zabušit na dveře, ale to by celou věc jenom zhoršilo. Musím vydržet do rána. Samozřejmě jsem oka nezamhouřila, až do svítání jsem se klepala zimou a vztekem sama na sebe. Ráno mě pan Gaumont našel sice stočenou do klubka na prahu, ale bdící.
"Ještě pořád tě nepřešla chuť se mnou zůstávat?" zeptal se pro jistotu.
"Ne, pane Gaumonte."
"V tom případě se připrav na velmi důkladnou lekci proti hlouposti," řekl a zase za sebou zavřel. Oddechla jsem si. Sice mě za tohle asi přizabije, ale aspoň už mě nechce vyhánět. Zatímco pán a čeledín snídali, přemýšlela jsem, jaký trest mě asi čeká. Rozhodně tentokrát nevyváznu s rákoskou přes prsty, to mi bylo jasné hned. Takže nejspíš nářez na holou. Minule to sice bylo strašně ponižující, ale vydržím to.
Když se však dveře zase otevřely, málem se mi zastavilo srdce. Pan Gaumont držel v jedné ruce tlusté provazy a v druhé bič. Dlouhý bič, který občas používal na zvířata. Tímhle mě přece nemůže bít, to spíš umřu!
"Svlékni se," poručil.
Sundala jsem z ramen plášť.
"Tak bude to?"
Pomalu a neochotně jsem sesoukala šaty.
"Svlíkni se úplně ty děvko!" zahřměl, když jsem chvíli před ním jen tak stála ve spodním prádle. Hrklo ve mně jak v hodinách. Zpoza dveří samorřejmě vykukoval Patou a pochechtával se. Před samotným panem Gaumontem bych se možná s nejvyšším sebezapřením svlékla, ale ukázat se Patouovi? Nikdy!
"Svlékni se do naha," řekl pomalu s důrazem na každé slovo.
"Ale pane… Patou… je tam, dívá se!"
"Ano, dívá se a taky se bude dívat, až tě budu bičovat, aby si z toho vzal ponaučení a nikdy ho nenapadlo dělat podobné hlouposti."
Řekl bičovat? Zatmělo se mi před očima. Tohle je jistojistě poslední den mého života. Zavřela jsem oči a stáhla ze sebe zbytek oblečení, všechno, do poslení nitky. Oči stále zavřené, cítila jsem pak, jak se mnou dvoje ruce smýkly k dřevěnému sloupu. Jedny mě přivazovaly nahoře za zápěstí, druhé pevně okolo kotníků. Nemohla jsem pořádně stát, ale ani se hýbat, spíš jsem jen bezvládně visela čelem ke sloupu, holá záda a zadek vystavené na odiv směrem do dvora.
Chvíli bylo ticho. Pak se ozvalo hlasité prásknutí, jak pán zkoušel bič. V blízké stáji nepokojně zafrkal kůň.
"Teď tě zbičuju, dámo. Zbičuju tě do bezvědomí, protože na takové, jako jsi ty, nic jiného neplatí."
A pak začal. Už při první ráně se mi zdálo, že mi snad musel rozseknout záda do masa, tak krutá byla bolest. Naštěstí při dalších ranách jsem rychle ztrácela povědomí o počtu švihů, jen jsem nesouvisle křičela.
"Zbičuju tě jako nejhorší děvku, protože ty jsi ta nejhorší děvka…" Svist! "Špinavá coura a poběhlice…" Svist! "Proradná, nevděčná…" Svist. "a hloupá." Svist.
Přestal a chytil mě za vlasy. "Nevážila sis dobrého bydla, šatím tě, hlady netrpíš, ale tys ohrnula nos nad dobrodiním, které ti poskytuju. Uteklas! Bylo to poprvé a naposledy, slyšíš? Rozumíš mi, ty couro nevděčná?" Znovu mě začal bičovat. "Už nikdy mevytáhneš paty z domu, aniž bych o tom věděl, jasné?" Slova doprovázel ranami. Nečekal odpověď, věděl, že nebudu schopná říct souvislé slovo. "Ale já ti ukážu, komu patříš. Jsi moje, jasné? Jenom moje… Patou! Odvaž ji." Ještě nikdy neměl pán hlas tak zastřený rozčilením. "Dělej, zmetku," pobídl Patoua, kterému práce trvala příliš dlouho. "A teď vypadni." Drapnul mě a táhnul do domu. Vypadalo to, že mám trest za sebou, cosi mi ale našeptávalo, že tohle ještě nebylo všechno. Uvnitř mě hodil na postel. Sešvihaná záda neuvěřitelně zabolela. "Já ti ukážu, komu patříš, děvko," zopakoval ještě. Začal si rozepínat kalhoty. Pomalu mi docházelo, k čemu se schyluje. Z klášterní výuky jsem toho moc nevěděla, ale úplně hloupá taky nejsem. Dobrý Bože… "Nesesmilníš," ozvalo se mi automaticky v hlavě. Tak tohle ne. Rychle pryč. Utéct.
Pán už měl kalhoty sundané. Vypadal hrozivě, něco takového jsem předtím nikdy neviděla. Oči měl podivně zakalené.
"Ne… ne!" křikla jsem a vrhla se ke dveřím, chytil mě však a než jsem mohla cokoli udělat, mrštil mnou znovu na postel. Celým tělem se na mě položil, ruce mi pravicí přidržoval nad hlavou, takže jsem se nemohla ani pohnout, těžko se mi dýchalo.
"Jsi moje, patříš jenom mně, rozumíš," opakoval, "rozumíš mi, ty děvko jedna malá, tady je tvoje místo…"
Pak do mě vniknul. Bolest ze ztráty panenství byla příliš malá v záplavě ostatní bolesti a ponížení. Ani jsem nevnímala pocit, že mě snad roztrhnul a každou chvíli musím umřít. Jen jsem zírala do těch zakalených očí, plných chtíče. Pak v jednu chvíli mi stiskl zápěstí tak silně, že mě nová vlna bolesti přivedla zpátky k vědomí. A najednou přestal. Ležel na mně, dusil mě celou vahou svého těla a těžce oddechoval. Když pak vstal, ďábel z jeho očí byl pryč.
"Tak, teď už jsi jenom moje, holčičko," řekl a odešel. Hrůzou a úlevou zároveň jsem omdlela.
Asi dva měsíce po "noci hrozivé bouře" dorazili k usedlosti pana Gaumonta dva jezdci na koních. Viděla jsem je už zdálky a v předtuše nejhoršího jsem se schovala do koňské stáje. Mezerou v prknech jsem mohla pozorovat, jak jedou k domu a bouchají na dveře. Otevřel jim Patou a zavolal pána.
"Buď zdráv. Hledáme dívku, osmnáctiletou, rovné černé vlasy…" řekl první jezdec. "Uprchla z kláštera," dodal druhý. "Neviděl jsi tu někoho takového poslední dva měsíce? Má bohaté rodiče, každý, kdo nám o ní poví, dostane deset dukátů. A ten, kdo ji přivede do kláštera, sto."
"Nikdo tady nebyl," zabručel Gaumont.
"Opravdu? Přemýšlej dobře, možná si vzpomeneš…"
"Tohle je samota. Už půl roku tu nebyl nikdo cizí. Mám tu jedno děvče, posluhovačku, ale ta už je u mě dlouho. Je moje, víte?"
"Ukaž nám ji."
Marc Gaumont vytáhl sliny hluboko z krku a odplivnul jezdci před botu. Plivanec zašlapal do země. "Myslím, že byste měli odjet. Ten, koho hledáte, tady není."
S kyselými obličeji jezdci chtě nechtě sedli na koně a odjeli. Pán počkal, dokud se úplně neztratili za kopcem a sám pro sebe zabručel: "Tady není žádná jeptiška z kláštera. Tady je jen moje holčička, moje služka a moje kurva," uchechtl se. Hlasitě houknul směrem ke stáji: "Vylez a jdi si po své práci!"
Nikdy předtím se mi nepracovalo tak lehko, jako tento den.