Archiv článků

Vzpomněl jsem si na hodiny v temné cele na farmě u výcvikového tábora, kde jsem měl tu hrůzu ještě zpestřenou bolestivým uvězněním koulí do klády. V tomto ohledu jsem ale neměl žádné iluze. Už jsem věděl, že britští vojáci jsou velmi vynalézaví, co se týče mučení. Nepředpokládal jsem, že by se změnou velitele v jejich osobitém stylu vedení výslechů něco změnilo.

Po delší době čtenáře BDSM.CZ čeká pokračování dobrodružství irského rebela Kierana. Škola je prý základ života. Ale platí to i tehdy, když je žák rád, že výuku sotva přežil?

Mladá dívka se ocitá ve středověku. Byl to sen nebo skutečnost?

Dotek provazu přišel bez varování, ale byl zatím stejně něžný, jako doteky těch horkých rukou. Nejdřív mne ten provaz jen hladil po těle, abych se s ním seznámil a zvykl si na něj. Teprve potom následovalo to, co už jsem znal z Jasonova atelieru a Mistr Nobu toho uměl zjevně víc. Pomalu a beze spěchu mi spoutal nejdřív za zády předloktí, takže jsem se musel prohnout a vystrčit prsa, jinak bych ruce k sobě nedostal.

Dětství může být někdy zahradou her poněkud podivných....

Cesta limuzínou trvala něco málo přes hodinu a já doufal, že to je dostatečná vzdálenost od farmy Fitzpatricků i od britských vojáků, kteří stále pátrali po trosečnících ze Zodiacu. Nestačila jim čtyři těla v márnici, chtěli mít jistotu, že jim nikdo neutekl. Zdálo se ale, že jsem měl zase jednou víc štěstí než rozumu a milým přátelům od SAS jsem unikl.

Jak dlouho tu už takhle stojím? Pět minutu? Deset? Půl hodiny? Čas je těžké teď odhadnout. Vím jen to, že nohy už skoro necítím. Stojím vytažená na špičkách snad celé hodiny. Je mi zima.

Probudilo mne teplo, praskání dřeva a hukot ohně v kamnech. Celý zmatený jsem se rozhlídl. Touhle dobou už jsem měl být dávno mrtvý, ale tady to na peklo nevypadá. Jestli ale kníže pekelný úřaduje v omšelé místnosti s otlučenými zdmi a jednou nepovlečenou postelí, pak jsem tu na audienci správně.

Chtěla jsem ho jenom naštvat. Trochu ho potrápit a vytrestat. Ale nakonec jsem to byla já, kdo skončila ztrápená, potrestaná... ale nakonec i dokonale spokojená.

Osobní vlak se nekonečně dlouho proplétal příměstskou zástavbou a stavěl na každém rohu. Vybral jsem si ho ale záměrně, protože jsem stejně neměl co na práci a padesát mil z London Bridge do Brightonu bylo výzvou k odpočinku.