Šátek na očích a tvrdá kulička v ústech. Ruce nepohodlně natažené nahoru, prsa vypnutá, nohy u sebe jen tak tak dosáhnou na zem. Celé tělo napjaté jako struna a čekající, chvějící se. Ale nic se neděje, až na ty kapky.
Archiv článků
Hučení obřích leteckých motorů se mi zařezávalo do mozku. Seděl jsem na nepohodlném sedadle toho vojenského stroje, možná stejného, který mne spolu s dalšími kluky přepravil do výcvikového tábora. Teď jsem se vracel zpět do normálního světa a měl jsem z toho rozporuplné pocity. Na jednu stranu jsem se těšil, že se dostanu domů do Ulsteru, do své zanedbané chudinské čtvrti v Belfastu a na druhou stranu se mi už teď stýskalo po mém instruktorovi, ale i po bráchovi Seanovi, který tábor kvůli mezinárodnímu zatykači nemohl opustit.
Povídková knížka jedné z profesionálních českých domin je příjemné čtení na nadcházející babí léto, hluboké poznání v ní však nečekejte.
Čardáš rákosky nebo jezdeckého bičíku na svém zadku jsem zažíval až příliš často. Nějaká záminka se vždycky našla a padesát už byla tradice, která se musela alespoň jednou za týden nalinkovat na mé zadnici. Kupodivu jsem ale zatím ani jednou nebyl bičován honáckým bičem v kládě před věznicí. Vždycky zůstalo jen u výhrůžek, ale nedošlo ke skutku.
V Praze se na září 2013 chystá akce Fetish Night. Za akcí stojí krom jiných i Míla Bugtcher, zkušený matador ze studia HELL.cz. Věrní čtenáři si jej možná pamatují z rozhovoru pro BDSM.cz nebo snad z večírku k 5.narozeninám BDSM.cz (díky slavnému vystoupení známém i jako Chmelnický masakr ratanovou rákoskou), většina lidí ale zná Mílu a HELL.cz prostřednictvím proslulé akce Hell Party, kterou studio HELL.cz uspořádalo letos už posedmé.
Byl jsem nervózní a adrenalin mi koloval v žilách. Ještě nikdy v životě jsem se tak nebál. Asi ani v kasárnách britské armády jsem nebyl tak vyděšený, jako teď, když mi hrozilo každým okamžikem prozrazení. Představoval jsem si, co by se asi stalo, kdyby mne v mém úkrytu objevil Connor anebo lékař a nakonec jsem toho celý rozklepaný musel nechat. Neměl jsem daleko k slzám zoufalství, ale věděl jsem, že to nevzdám.
Rozhlídl jsem se po okolí tábora s pocitem vězně, kterého právě pustili ze samotky na dvůr. Lesy okolo tábora zářily v zapadajícím slunci všemi podzimními barvami. Byla to taková krása, že jsem dostal okamžitě chuť se rozběhnout do přírody.
Stojí tam v chodbě jako socha. Cítím malér, neudělám ale víc, než že se sladce usměju a protáhnu se kolem něj. Někdy zapomínám, jak je nemožné utíkat mu. Natáhne ruku a chytne mě kolem pasu. „Víš, od čeho jsou mobily?“ Nemusí křičet, abych se skrčila.
Jestli tady dneska neumrznu, tak už nikdy, říkal jsem si snad už po padesáté. „Hej, nad čím dumáš?“ zašeptal kluk po mé pravici, kterého mi určili do dvojice. „Že nám tady vítr rozšlehá prdele,“ odpověděl jsem vizionářsky. „Když ne vítr, tak mazáci určitě,“ připomněl mi bažant skepticky.
Cesta do Wolfsteinu se stáčí kolem mnoha hospod, ale krčma U hrotu jehly je čímsi výjimečná. Ten, kdo překročí její práh, je ohmatán, zvážen a změřen mnoha páry očí. Biřic, drůbež k oškubání, kolega? Hovory se vedou tiše a s mnohými zámlkami, protože ani našinci není co věřit, a nad krajem pohárů svítí pohledy, rychlé a kosé jako rána nožem. A nože? Nože za okraji jezdeckých bot, u pasu i v rukávu žíznivě čekají.