my jsme ti lidé, před kterými nás rodiče varovali
BDSM.CZ

Archiv článků

Zemanovo krušné odpoledne
„Neřáde černej, proč já tě vůbec živím, darmožroute. Jinej by tě dávno dal rozsekat do fašírky. Takhle mi oplácíš?“ Hromování a nadávky se nesly široko daleko. Kdo by se podíval na jezdce, který se právě zvedal ze země, ani by se jim nedivil. Nebyl na něj hezký pohled: pravou polovinu těla měl obalenou bahnem, stejně jako větší část tváře, zjevně po pádu z černého hřebce, který ho sledoval s výrazem půl pobaveným, půl nezúčastněným a hromování na něj nedělalo přílišný dojem, protože si v jeho průběhu uškubl pár zelených lístků z blízkého stromu a začal je zaujatě žvýkat.
Ta rána poté
Damien přišel do obýváku o nějakých deset minut později, s ručníkem kolem pasu. Voda mu ještě kapala z mokrých světle hnědých vlasů, a celkově vypadal podstatně zdravěji. Jen se pořád tvářil jako zpráskaný pes, na což dle Eirana neměl nárok, protože ho nikdo nezpráskal. Zatím.
Koníčky a koníčci (2/2)
Zatímco svými slovy vdechoval život mladému holštýnskému hnědákovi Covenantovi, jsem ho postupně zbavoval oblečení. Neměl toho na sobě moc, takže jsem ještě využil šance, a v rekordním čase se převlékl zpátky do jezdeckého – tedy kromě bot. Fakt, že oblečení bylo cítit skutečnými koňmi, mi teď stejně nahrával.
Koníčky a koníčci (1/2)
Ke koním jsem své… jiné koníčky nikdy netahal, byť některé – dobrá – mnohé, pomůcky byly více než sympatické. Bič, který jsem měl na Case, byl zkrátka jeho, nikdy mě ani nenapadlo ho použít k jiným účelům, snad i proto, že jsem měl doma jiný, vhodnější. A Casovu uzdu nebo uzdečku, jakkoliv pěkné to kožené řemení bylo, bych na člověka nasadil jen těžko. Ale hlavně, zkoušet to na zajíčka, kterého jsem sotva potkal...