Stejně jako u mnohých jiných úchylů, i u mne nastal další zlom v sebepoznávání, když jsem získal přístup k Internetu. MaMedia, Geocities... a nakonec i BDSM.CZ.
Články autora Michal Altair Valášek
Dříve či později se musí většina lidí, co jsou na BDSM vyrovnat s jedním problémem: jsou jiní, nejdou s davem. Tohoto problému jsem byl v zásadě ušetřen. Já byl „jiný“ odjakživa a moje sexualita v tom myslím žádnou podstatnou roli nehrála. Do kolektivu jsem nikdy nezapadl a nikdy jsem se o to ani nesnažil. Myslím, že se dost ulevilo jak mně, tak kolektivu.
Pohodlně jsem se opřel a natáhl si nohy. Oni pohodlí neměli ani v nejmenším, když přede mnou klečeli. Ruce měli natažené před sebe a dotýkali se jenom konečky prstů. Na nich jim ležel jezdecký bičík. Věděli, že ho nesmí upustit, jinak budou oba dva biti. To bylo také všechno, co o sobě navzájem věděli, nikdy předtím se neviděli. Lépe řečeno: neviděli se ani teď, protože oba měli na očích neprůhledné pásky. Z toho druhého znali jenom konečky prstů.
Zásadní zlom v mém životě znamenal okamžik, kdy jsem se naučil číst. To mi šlo velmi rychle, byl jsem patrně jeden z mála, kdo byl v první třídě napomínán, aby si nečetl pod lavicí (to mi v zásadě vydrželo až do konce školní docházky). Hlavní vina za rozvoj mé sadomasochistické sexuality leží na bedrech dvou autorů: Jiří Winter-Neprakta a Dick Francis
Někdo mne pleskl po nahém zadku a já na rozdíl od většiny ostatních novorozenců nezačal brečet. Tím byla moje dráha skoro profesionálního úchyla úspěšně zahájena. Poté, co se ze mne zásluhou filmu Nebe peklo stala hvězda stříbrného plátna, začaly se množit dotazy, jakže to bylo dál. Takže jsem se rozhodl to sepsat – pro zábavu, poučení i výstrahu budoucím generacím. A vlastně i sobě, protože v těchto měsících prožívám jisté BDSM znovuzrození, takže je dobře připomenout si, jak to vlastně začalo.